unexpected situations

Pátek v 12:55 | nika |  Thoughts
Víte, člověk se občas dostane do situace, kdy si uvědomí spoustu věcí. Tahle situace často přichází naprosto nečekaně, třeba ve chvíli, kdy se bavíte s kamarádkami na cestě domů po skvěle prožitém dnu, smějete se a nevnímáte okolí. Je pozdě večer, musíte být do jedenácti doma. Autobus stále stojí na výchozí zastávce, má ještě minutu do odjezdu. Moc lidí domů nejede, my čtyři a nějací chlapi. Toho si ale nevšímáte, vnímáte jenom svoje kamrádky a říkáte si, jak je vám vlastně dobře. Že jste šťastní, ačkoliv jenom ná pár chvil. A najednou někdo vedle vás spadne. Slyšíte tu ránu, leknete se, otočíte se a vidíte paní, jak leží v uličce a nehýbe se. Chtěla jsem jí pomoct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co říct, co udělat, a tak jsem jenom seděla se zúčastněným výrazem a nechala v tom kamarádky. Ležící se o chvíli později začala zvedat, ale moc jí to nešlo. Na pomoc přišli dva muži. Kamarádky zjistily, že jí teče krev z hlavy. Byl to jen škrábanec, ale kamarádka v prvotním zděšení už skoro volala zachránku. A já si v tu chvíli uvědomila, že to bych nemohla. Kdyby to záviselo na mně a musela bych vytočit číslo a něco povídat, nezvládla bych to. Pravděpodobně bych si ani na to číslo nevzpomněla. Nebylo to ze stresu, byla to ta prokletá sociální fobie. Víte, že v tomhle momentě je všem úplně jedno, co říkáte, jestli se zadrháváte, potíte, červenáte. I vám je jedno, co si o vás ty lidi budou myslet. Ale nejste schopní to udělat. Kdyby někdo umíral, možná ho ani nezachráníte, jen proto, že je ve vašem mozku něco trochu špatně. Kdyby na to volání opravdu došlo, možná bych se po patřičném přemlouvání nakonec odhodlala, ale nejspíš bych to nechala na někom jiném. Jako v téměř každé sociální situaci.
 

DIARY | Pár dní v Krkonoších a jiné maličkosti

10. srpna 2017 v 22:19 | nika |  Diary
Za poslední dobu se hodně věcí stalo. Ne nic zásadního nebo snad nezapomenutelného, ale všechny kouzelné momenty, ať už byly sebemenší, tvoří něco krásného, a tak se o ně s vámi chci dneska podělit.
Bylo to tak, že se v mojí hlavě zrodil nápad, sebrat zhruba sedm spolužaček a strávit několik dní v krkonošském bytě jedné z nich. Ta nemůže, tu nepustí, ta je ve Francii. Až jsme postupně zbyly čtyři. A z těch čtyř? Tu nepustí a ta onemocněla. Nakonec jsme jely dvě a bylo to asi to nejlepší, co se mohlo stát. Procházely jsme okolní lesy, louky, vesnice, chodily na obědy a vařily všemožné speciality (hah, k tomu se raděj víc nevyjadřovat) a plně se ponořily do krásy toho čistého vzduchu, minima lidí a neposkvrněné přírody. Člověk od Prahy to moc často nezažije a mrzí mě, že jsem téměř zapomněla, jaké pohlazení po duši je několika kilometrová procházka lesem a místo přeplněného gigantického obchodu pouhý vesnický obchůdek s pár lidmi. Jen jsme vkročily do Prahy, auto tam, auto tam. Lidé mačkající se všude možně, až má člověk pocit, že ho snad pohltí a on přestane dýchat (anebo je to jenom pocit člověka se sociálně úzkostnou poruchou), nicméně ať se tam člověk cítí jakkoliv, v Praze nikdy nikdo není sám. A to je docela děsivá myšlenka.


Zběsilé básnění | 04

4. srpna 2017 v 11:32 | nika |  Other
Bylo to, jako bych už nebyla sama,
chvíli nepadala do neznáma.
Jako bys mě nikdy nechtěl pustit,
asi to byl jenom můj pocit.

Nechala jsem tě přijít moc blízko,
i když jsem věděla, že přijde pád nízko,
všechny ty lži, že mě máš rád
byly jen plný mejch ztrát.

Nedokážu tě nechat jít,
ale teď už můžu stejně jen snít
o tvejch rukou na mým těle,
kdy jsme se dotýkali tak nesměle.

Nic víc mi nezbylo,
všechno se rozbilo,
vzpomínky blednoucí,
už jsme jen kolemjdoucí.


- - - - - - - - - - -

Inu, to jsem tak sesmolila další básnický počin kdesi na cestě z Polska. A ta fotka je mimochodem z mého doposud nejlepšího focení, ačkoliv jsem nějakou tu dobu poté vůbec nemohla dýchat, protože dýmovnice v malém prostoru jsou jednoduše zlo. O více fotek se s vámo bohužel nepodělím, neboť můj obličej není hoden zveřejnění, eheh.
 


PHOTOS | Polland

30. července 2017 v 17:10 | nika |  Photos
Ah, a půlka prázdnin je opravdu za námi. Nevím přesně, jak se to stalo, neboť stále tak nějak přežívám a nežiju. Nicméně uplynulý týden jsem přežila v Polsku, kde mne celou dobu otravovala kamarádka, takže jsme se rozhodně nenudily a já si čas od času i něco užila. Viděly jsme opravdu spoustu míst, která se vám pokusím přiblížit na fotce, ačkoliv to nikdy dost dobře nejde. Jestli mě v té zemi něco opravdu překvapilo, byla to relativní chudoba a stále dýchající socialismus. Centra měst byla krásná, ale jakmile se šlo o něco dál, člověk si začal připadat jak v nějaké chudší jižní zemi. Bylo to zvláštní.

Varšava:



Zběsilé básnění | 04

27. července 2017 v 16:09 | nika |  Other
Proč se cítím prázdně,
když je kolem tak krásně?
Mám všechno, co potřebuju,
po světě si poletuju

Přesto něco chybí,
víš, jsme pořád živí,
jen cítime moc bolesti,
prožíváme beze cti.

Chci zas vnímat,
cítit a být vděčná,
jenomže ta prázdnota věčná
zabíjí.

- - - - - - - - - - -

Taková lamárna psaná kdesi v Nizozemsku. Až na ten poslední řádek se mi vlastně moc nelíbí, nicméně poslední dobou moje básnické střevo zase tak nějak zmizelo. Pokud jsem ho tedy vůbec někdy měla. Spíš ne.

Dopisy na konec světa | 10

24. července 2017 v 11:58 | nika |  Thoughts
Milý J.,

odmaturoval jsi. A já si naivně myslela, že to bude obrat k lepšímu, že teď už budeš mít čas a uvidíme se. Ale víš co? Tvoje "po maturitě" se změnilo na "o prázdninách, protože teď pracuju a mám tréninky". V tu dobu jsem měla odejít, protože i tehdy jsem moc dobře věděla, že takhle to nefunguje. Ale já si asi pořád myslela, že to jednou bude lepší. Týden potom byl ve vašem softbalovém areálu mezinárodní turnaj, a tak jsem tam s kamarádkami chodívaly a fandily. Jednou, byla to sobota, jsem jela z centra Prahy a měla v plánu se stavit na finále, kde jsi ani nehrál. Nicméně já tak nějak doufala, že tam budeš. Po cestě jsme potkaly jednu slečnu ze školy, která má pověst prvotřídní děvky, a trochu jsme se daly do řeči. Zmínila jsem se, že jdu na ten zápas a taky jsme trochu mluvily o tobě. Její "jéžišmarja J." jsem brala jako signál, že tě nemá ráda. Jenomže takhle reagují všichni, přestože pravda je jinde. Na zápase jsi opravdu byl, seděl jsi naproti a neustále jsme na sebe koukali a dělali naše prazvláštní obličeje. Nicméně pak jsi odešel, a já si ve stejnou chvíli chtěla jít koupit něco do obchodu. Kdybys šel domů, byl by to stejný směr, ale ty ses vydal jinam. Na vyhlídku, která je téměř vedle hřiště a zažila nejednu sexuální scénu. A víš, co je nejlepší? Že když jsi odcházel, a ne sám, šly proti tobě moje dvě kamarádky. A já jim šla naproti. Šla jsem za vámi. Byl jsi s tou slečnou, jejíž "jéžišmarja J." před sebou uvidím asi hodně dlouho. Přidala se k vám ještě jedna její kamarádka, podobného ražení, a mně asi došlo, že na vyhlídce jste si nebyli pokecat. Hrozně mi to ublížilo. Chtěla jsem to skončit a řekla si, že už ti nedovolím mi ubližovat. Odebrala jsem si tě na všech sociálních sítích a poprvé v životě byla doopravdy rozhodnuta, že už ti nenapíšu.
Ráno jsem ale otevřela facebook a vyskočila tam na mě tvoje fotka. Někdy v noci jsi mi jí poslal a neměl ani tušení, že už nejsme přátelé. I tak jsem si to ale nechala vysvětlit, "nic nebylo, jenom cígo, moje poslední", bylo mi řečeno. Zda jsem ti věřila? Asi jo. Vždycky jsem ti věřila, což nejspíš byla chyba. Psali jsme si dlouho, oba jsme se omluvili za naše chování. Slíbil jsi, že půjdeme ven, jenom potřebuješ čas. Tvůj život byl taky bordel, chápala jsem to. A tak jsem si tě zase všude přidala, jen ses tomu zasmál.

Teď bych si přála, abych to neudělala. Aby ten večer byl opravdu tím posledním, co jsme si psali a cos byl v mém životě. Bylo by to tak lepší, pro oba.

Proč to prostě nemohlo být jako na začátku?
nika

him, let go, and quote image

DIARY | Mariánské lázně

19. července 2017 v 13:06 | nika |  Diary
Hodnou chvíli jsem přemýšlela, zda o uplynulém víkendu napsat. Stalo se spoustu věcí, proběhlo několik poprvé a o některých je mi trochu podivné psát, avšak současně cítím jakousi potřebu to ventilovat.
Inu, stalo se tak, že jsme samy s kamarádkou vyrazily do Mariánských lázní, neboť tam má byt. A věřte nebo ne, hned první večer jsme trochu náhodou a trochu očekávaně potkali jednoho chlapce. Česky jsme se moc dobře nedomluvili, a tak jsem zjistila, že anglicky umím absolutní minimum. Nicméně, když se k nám od tohoto pohledného albánce donesla odpověď na to, zda pije alkohol, "no, I'm muslim", začala jsem trochu přemýšlet, co já to tam vlastně dělám se svým životem. Člověk by čekal něco tmavšího, snad hnědé oči a hnědé vlasy, ale on tam před ním stojí vysoký blonďák se světlýma očima, tak roztomile nervózní, a on je to muslim. Nu, dobrá, druhý den půjdeme do kina, vezme svého bratrance a nezávazně se pobavíme.


PHOTOS | Netherlands

14. července 2017 v 11:20 | nika |  Photos
Nu, nebyla bych to já, kdybych si z dovolené - ačkoliv ne zrovna povedené - neodvezla několik stovek fotografií a následně se v nich několik dní neutápěla. Musím se přiznat, že tentokrát se mi téměř žádná fotka nelíbí, avšak i tak jsem pro vás několik koukatelných vybrala.

Utrecht


Summertime sadness in Netherlands

9. července 2017 v 22:18 | nika |  Travel
Ah, já si tu Lanu jednoduše nemohla odpustit. Mimo jiné název té písničky - Summertime sadness - naprosto vyjadřuje každé moje prázdniny, ačkoliv se pravidelně urputně snažím tvářit, že to tak rozhodně není, a že jsem si ty dva volné měsíce řádně užila. I letos moje jediné přání bylo, aby byly ty nejlepší a abych byla šťastná. Jak to vypadá po první týdnu?

Dost bídně. Přemýšlela jsem až až, jak to pojmout. Rozplívat se nad nizozemskými městečky a domečky a nalhávat si, že to bylo úžasné a vychválit vám to až do nebes? Možná by se to dobře četlo a já bych aspoň na chvíli uvěřila tomu, že je všechno v pořádku, ale nač tvrdit něco, co není pravda?
Inu, nizozemská městečka jsou doopravdy nádherná, ne, že ne. Všechny ty obyčejné domy, které by člověk nejraději zulíbal k smrti kvůli jejich roztomilosti, moderní stavby, díky kterým vám málem vypadnou oči, jak dobře se na ně kouká, všichni ti milí lidé hovořící jakousi chrochtanštinou, kterých se bojíte. Ano, bojíte. A to je přesně můj problém, to je problém celé zmiňované dovolené a dost pravděpodobně i celých letošních prázdnin.
Netroufám si nic diagnostikovat, nejsem momentálně s to o tom tak otevřeně mluvit, avšak je to vcelku jednoduché. Bojíte se jít po ulici, bojíte se promluvit, bojíte se stát na místě, kde je plno lidí. A věřte nebo ne, Amsterdam či takový Rotterdam je těchto situací přeplněn až po okraj. A tak prostě chodíte, snažíte se vydýchat všechny ty pohledy, které ani ve skutečnosti nemíří na vás, to jenom váš mozek si to prazvláštně tvoří, a předstíráte, že je vám krásně. Mělo by být. Ale vy máte pocit, že neexistujete. Konec školního roku jako by ani nebyl. Prázdniny? Opravdu je to tohle, anebo teprve ten pocit štěstí a radosti, který by vás celé dva měsíce měl doprovázet, přijde? Měl tu být už dávno, jenomže vy jste ani pořádně nezaregistrovali, že to volno už začalo. A že jste vlastně ještě pořád naživu.
Pojďme ale na chvíli upustit od mých pocitů a podívat se čistě na věc. Amsterdam, Rotterdam, Den Haag, Scheveningen, Utrecht, Edam, Volendam... Jestli existuje dokonalost, zní takhle. Procházet se po Amsterdamu je jako žít v pohádce, v Rotterdamu vás pohltí zbrusu nové a moderní stavby, v Haagu zjistíte, že vlastně nemáte na co koukat, a tak si koupíte sukni, Scheveningen je takový ošklivější nizozemský Brighton, Utrecht si na první pohled zamilujete a nasajete vůni marihuany (ostatně jako v Amsterdamu... anebo u němců, kteří jsou ubytování vedle vás), s trochou (ne)štěstí v Edamu narazíte na sýrové trhy a dědky, kteří v čemsi soutěží, přičemž je vám za ně trapně, a nakonec Volendam, kde bezpochybně stojí za to projít neprobádané uličky a zákoutí.
A ještě každé ráno najít na snapchatu fotku J., jenž je adresátem všech mých dopisů na konec světa, bez trička. Upřímně, co víc si přát? Snad už jen nemít sociální fobii, že?

Ať je Nizozemsko sebekrásnější, já mám stále pocit, že neexistuju. Proběhlo pouhých pár okamžiků, kdy jsem naprosto přesně věděla, že jsem, že žiju, že jsem tady, na úchvatném místě, a mám důvod být šťastná. I přesto se do sytosti vyválet v mé české postýlce byla bezpochybně jedna z nejlepších věcí za celý týden. Smutné nebo ne, je to tak. Teď už stačí se jenom připravit na všechny ty osoby a jejich tváře, které potkám během zbytku prázdnin, a doopravdy si je užít. A znovu začít cítit a vědět, že naživu vážně jsem. Občas mi to totiž někdo musí připomenout.


Zběsilé básnění | 03

7. července 2017 v 14:25 | nika
Chci jenom poslouchat tvůj hlas
a křičet tvoje jméno,
možná je to všechno v nás
a není to vlastně jedno?

Ruce, nohy, vlasy, ústa
moje, tvoje, spolu.
Duše pustá
stahuje nás dolu.

Chybíš mi,
víš?
Radši jdi,
anebo mi buď blíž.


- - - - - - - - - - -

Zdravíčko. Momentálně s největší pravděpodobností brouzdám po nizozemských půdách. Snad obdivuji krásy Amstredamu, Haagu nebo Utrechtu a doufám, že si to patřičně užívám. O nic nepřijdete, nebojte. Moje umělecká duše se tam jistě vyřádí.
Užívejte léta!

Kam dál