kamarádíčkování

Včera v 18:07 | nika
Nu, a tak jsem se rozhodla, že si dneska povíme, jak se romantická představa mýho poprvé se svíčkama a voňavým povlečením rozplynula v zatuchlym smradu strahovskejch kolejí. To takhle byla sobota, tři králové. Už od rána jsem nadávala na ty dětičky, který chodily po našem vidlákově a hrály na trubku tu šílenou písničku. Zkrátka takový optimistický den, že. Po cestě na Strahov jsem je potkala ještě tak třikrát, ale to asi neni důležitý. Vždycky chodím na čas. Většinou ještě dřív. Ale víte co? Já měla bejt v 6 v Dejvicích. A v 6 jsem teprve lezla na kraji Prahy z našeho vidlobusu. Byla jsem nervózní, protože fakt nejsem zvyklá chodit pozdě. Ještě, když jsem věděla, že na sebe nemáme moc času. Nicméně tak o víc než půl hodiny později jsem vystoupila na Dejvický a zase se lekla, jak je moravák vysokej. Jo, ten moravák. Pamatujete si, jak jsem se nad ním rozplývala, když jsme přiletěli z Madeiry? Čtu ten článek, vzpomínám na moje tehdejší okouzlení, na moje tajný přání, aby ty večery na tom nádherným ostrově neskončily jen rozloučením. Aby to prostě vůbec neskončilo, hrozně jsem chtěla pokračování v Praze. A ono přišlo. To bylo v říjnu. Byla jsem hrozně zmatená, protože to, co jsem cítila na Madeiře, v Praze nějak nebylo. I tak jsem si ho ale přála vidět znova. A bylo mi jasný, že nic jinýho, než sex, společnýho mít nebudem. Když jsem tam jela, byla jsem rozhodnutá, že to nedovolím. Ale ono se to prostě stalo. Ty hnusný vybydlený koleje, pokoj dva krát tři metry, postel tvrdá tak, že jsem si málem zlomila zadek, když jsem si na ní sedla, vzduch jako nevyvětranej dva roky, ačkoliv se tam větrá skoro furt. O záchodech radši vůbec nemluvím. A tam jsem tomu moravákovi dala úplně všechno. Nelituju toho. Ale jsem naštvaná. Byl to hezkej večer, líbil se mi ten pocit, bejt celá jeho. Bejt v něčí náruči a cejtit to bezpečí. Jeho tlukoucí srdce. Zrychlenej tep. Šťastnej výraz. Ale nebylo tam to něco. Co by z tý chvíle udělalo nezapomenutelnou. Co by mě konečně udělalo šťastnou.
Neni to člověk, kterej by mi měl co dát. A já nemám co dát jemu. Jsme každej jinde, máme jiný priority, pohledy. Vždyť my se vlastně ani neznáme, neznám jeho oblíbenou hudbu, film, jídlo. Jeho kamarády, rodiče, v podstatě ani zájmy. Ani si nejsem jistá, jestli je chci znát. Potřebuju někoho, kdo má v sobě víc, s kym bych si mohla celou noc povídat a furt by to mělo smysl. To moravák prostě není. A mrzí mě to. Mrzí mě, že se vidíme jen jako těla, který občas můžou bejt spolu. A možná už ani nikdy nebudou. Věděla jsem celou dobu, že nic víc to nebude. Ale i tak jsem do toho šla.
Proč?
Asi jsem si jen potřebovala dokázat, že na to mám. Byl pro mě takovej ideál, nedosažitelnej cíl. Snad jsem chtěla ukázat i lidem kolem, že to taky umim, bejt pro někoho dobrá, chtěla jsem, aby mi záviděli. A taky jsem hrozně chtěla zažít ten pocit, mít ho vedle sebe a tulit se k němu. Ale asi mi došlo, že tohle není podstatný. Musíte si mít co říct. Musíte si mít co dát. Ne jen to tělo.
Asi na to kamarádíčkování s výhodama prostě nikdy nebudu. Mělo by v tom bejt něco víc.

friends with benefits, friends, and life image
 

Knižní objevy za rok 2017

Pátek v 19:55 | nika |  Other
Někteří z vás si možná pamatují, že obdobný článek už párkrát vyšel na mém předchozím blogu. A protože knížky jsou stále podstatnou součástí mého života, rozhodla jsem se tenhle formát neopustit a vydat ho i letos. V roce sedmnáct jsem tolik nečetla, abych se přiznala, na podzim jsem neměla chuť už vůbec. Ale v prosinci jsem se zase pořádně rozečetla a teď si jedu jednu knihu za druhou. Tak se pojďme podívat na ty, které jsem loni přečetla a oslovily mě.

> Dopisy na konec světa - Ava Dellaira - na začátku ledna jsem si tak přišla do školy a na lavici mi leží jakýsi zabalený dárek. Když jsem ho otevřela, byla tam právě tahle knížka a u ní vzkaz od kamarádky, že jí četla a myslí si, že by se mi mohla líbit. Zpočátku mi vadilo, že je to formou dopisů. Ale nakonec mě začala vážně bavit a můžu jí jedině doporučit, pokud chcete něco trochu na oddech.

> 1984 - George Orwell - tohle už je poněkud náročnější četba a myslím, že ten titul každému něco říká. Trvalo mi trochu déle, než jsem jí přečetla, protože je vážně nutnost během ní přemýšlet. Konec mě hodně překvapil a šokoval. Je to jedna z knížek, které by si člověk opravdu měl přečíst.

> Zločin a trest - F. M. Dostojevskij - tuhle knihu mi kamarád doporučil, když viděl, že čtu Orwella. Přečíst Zločin a trest mi upřímě trvalo ještě déle, ale opět to stálo za to. Ačkoliv je to (pro mě) složitě napsané, je to napsané skvěle - všechny ty charakteristiky postav, jejich pocity, psychologie. Stejně tak, jako u předchozího titulu, mě překvapil konec. A trochu mě mrzel, protože ta dívka by si zasloužila něco mnohem lepšího.

> Ten, který si všímal - Andy Andrews - a zase trochu té mojí oblíbené psychologie. Nebojte se, není to nic složitého a člověk si při tom uvědomí spoustu věcí. Je to ve formě příběhů, kde každý řeší nějaký problém - v rodině, v práci, sám v sobě - načež se objeví stařec, promluví dotyčnému do duše, ukáže mu jinou perspektivu. Určitě to stojí za to, podívat se do té knížky a na život tou jinou perspektivou.

> Milk and honey - Rupi Kaur - ach ano, já taky. Rozhodně žádné překvapení, avšak já si jí běžela koupit (v angličtině! podotýkám, překlad mi nepřijde úplně atraktivní) hned, jakmile jsem viděla pár básní. Narozdíl od roku 16 jsem v té sedmnácte tolik poezie nečetla, ale díky téhle knížce se k ní zase vrátila. Hrozně mě baví ty kraťoučké výkřiky do prázdna, kdy si uvědomíte, jak šíleně pravdivý to vlastně je. A že v tom nejste sami. (koupila jsem si rovnou The sun and her flowers, ale v té jsem se zase tolik nenašla.)


poetry, quotes, and rupi kaur image

A jaké jsou vaše knižní objevy? Sem s nimi!

Výkřiky do prázdna

7. ledna 2018 v 19:14 | nika |  Thoughts
Inu, nový rok začal vskutku zajímavě. Stalo se toho spoustu, ale o tom snad někdy jindy. A možná nikdy. Možná si tohle poprvé chci nechat jen pro sebe. O co se ale chci podělit, jsou takové moje výkřiky do prázdna. Psané o hodině fyziky, v autobuse po cestě domů, během osamocených tmavých večerů. Asi ne každý se v tomhle stylu najde. Ale já se našla. Rýmy mi nejdou.


Všichni jsme nakonec sami
a to je možná to,
co nás spojuje

- - - - - -

Je to zvláštní,
jak jsme už jen kolemjdoucí,
když tehdy
jsem ti říkala všechno

 


rok dvatisícesedmnáct

31. prosince 2017 v 16:37 | nika |  Other
Inu, je to tak. Konec dalšího roku je tady. Pravděpodobně byste teď čekali něco ve smyslu "ah, nedokážu uvěřit tomu, že rok dvatisícesedmnáct utekl tak rychle, byl naprosto skvělý a doufám, že ten další bude alespoň tak dobrý, či snad ještě lepší." Faktem je, že jediná pravda je to zoufalé doufání, že ta osmička přinese konečně trochu štěstí. Neuteklo to rychle, byl to rok plný zklamání, ztrát, běhání po psycholozích a psychiatrech, prášků. Jedna z mála věcí, za kterou jsem opravdu ráda, je konec roku. Věci jsou téměř v pořádku. A věřím, že příští rok budou už úplně.

2016, new year, and 2017 image

PHOTOS | Prague

28. prosince 2017 v 14:17 | nika |  Photos
Vánoční svátky si užívám naplno. S rodinou, kamarády, sama. A mimo jiné po nekonečně dlouhé době i s foťákem, který jsem vytáhla na vánoční procházku Prahou. Moc Vánočního na fotkách tedy není, za to ten západ Slunce ale stojí za to!



Dopisy na konec světa | 16

23. prosince 2017 v 19:20 | nika |  Thoughts
Milý J.,
asi před měsícem jsi mi jen tak napsal, že se přijdeš podívat na naší Vánoční akademii. Rok co rok se na tohle představení chodí dívat bývalí maturanti, takže jsem tušila, že se tam objevíš. Ale neobjevil ses jenom ty. Byli tam skoro všichni, se kterými jsem si dřív rozuměla, chodila kalit a byla jsem šťastná, víš? Viděla jsem všechno, co jsem s nimi zkazila. Jenom jsem prošla a ani jsme se nepozdravili. Jediný z nich, který mě pozdravil, jsi byl ty. Usmála jsem se na tebe. Snažila se vypadat v pohodě, ale vím, že to byl ten nejsmutnější úsměv, který jsi kdy viděl. Během akademie jsem na tebe myslela. Jestli opravdu necítím něco víc, protože na tebe myslím pořád, chci bejt u tebe a chci bejt s tebou. Ale to nemůžu. A tak si nalhávám, že nic víc necítím, že je to jen o tom, jak jsi mi tehdy pomohl v tom nejhorším. Pomáháš do teď. A stejně tak i ubližuješ.
Stál jsi pak před divadlem, s klukem, kterého jsi tehdy nesnášel. A bral sis od něj cigaretu, kterou jsi tehdy nesnášel. Mrzelo mě to. Nechci, abys tohle dělal, aby sis tím ničil život. Šla jsem za tebou a chvíli jsme si povídali. Zvoral jsi zkoušku, měl jsi v sobě půlku vodky (ve dvanáct třicet odpoledne) a v ruce držel cigaretu. Kam se podělo to tvoje staré já? Bylo to loni na Vánoce, cos mi řekl, že bys cigaretu nikdy do pusy nedal. Zeptal ses, jak se mám. Cítila jsem ten zájem, víš, zase jsi byl jedinej, kterýho to snad vážně zajímalo. Jenomže potom přišla tvoje kamarádka, objal jsi jí a odešel za ní. Já už byla jenom vzduch. Nikdy jsi nechtěl, aby tě se mnou někdo viděl. "Měj se krásně", řekl jsi a odešel. Bolelo to. Protože víš, že já se krásně ještě dlouho mít nebudu. A taky moc dobře víš, že tě potřebuju. Ale ty vždycky odejdeš. A já tě nikdy nechci nechat odejít.
Zase jsem tě chtěla ze života vymazat. Ale jako vždycky jsem to nedokázala. A tak jsem ti napsala.

Přála bych si, abych to neudělala. Ale aspoň jsem se dozvěděla pravdu.
nika

aesthetic, nothing, and you image

Jinak všem krásné Vánoce! Pořádně si je užijte a hlavně s úsměvem!

Lepší zítřky

10. prosince 2017 v 20:51 | nika |  Diary
Nu, upřímně do psaní vůbec nemám chuť, ani snad nemám o čem psát, jen se nedokážu dívat na to, jak poslední článek den ode dne stárne a nic nového nepřichází.
Věci se dávají do pohybu, začíná být trochu líp, ačkoliv to stále není žádná sláva. Většinu času spím, ale začala jsem trochu i číst, mám nepatrnou chuť se bavit s lidmi, docela se směju a moje myšlenky nabraly malinko pozitivního směru (tedy spíš ubraly na tom negativním). Jsou věci, na které se těším. A těšit se na něco - věřte nebo ne, to jsem dlouho nezažila. Je zvláštní se zase vracet do toho světa pocitů, kde existuje i něco jiného, než smutek. Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Na antidepresiva jsem kývla téměř hned, bez rozmyslu. Napadá mě, že jsem si možná dokázala pomoct sama. Ale asi ne. Pamatuju si ten svět bez radosti, svět falešných úsměvů, kde všechno bylo pouze černé, kde nebylo pro co žít. Z toho si nikdo pomoct nedokáže. Asi to bylo potřeba, ale představa několika měsíců, ba let, možná celého života, kde si každé ráno budu do pusy strkat tu pilulku a doufat, že konečně bude líp, že zas budu cítit, je vyčerpávající. Ale žít s těma démonama v hlavě je mnohem vyčerpávající. Pak už to ani nejste vy. A lidem to nedokážete vysvětlit. Ani nemůžete, protože pokud si tím člověk neprojde, nepochopí.
Čím dál víc přemýšlím nad tím, kolik toho dlužím J. Nebýt něho, možná už tu ani nebudu, budu-li přehánět. Anebo to možná ani přehánění není. Těžko říct. Kdyby mi neřekl, že je něco špatně, možná si to ani nikdy neuvědomím.
Začala jsem na lidi koukat jinak. Na jejich rozhodnutí, chyby, chování. Protože už vím, jak moc vás to něco ve vaší hlavě dokáže ovlivnit, aniž byste si to uvědomovali. Zkusme se pochopit. Přemýšlet nad tím, proč se někdo chová tak, jak se chová. Má to svůj důvod.

Všichni máme svoje důvody.

quotes, depression, and sad image

Dopisy na konec světa | 15

26. listopadu 2017 v 19:10 | nika |  Thoughts
Milý J.,

je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo.
Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády.
Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty.
Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, lidi, smutek a myšlenky zvládnu, ale nešlo to. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, že si všimneš. Víš co? Dlouho si nikdo nevšimnul. Když přišla kamarádka, poslala jsem jí pro tebe. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo ví, kdo chápe. Anebo jsem si aspoň myslela, že chápeš. Objala jsem tě, brečela jsem ti do trička a tys mi to objetí ani pořádně nevrátil. A pak jsi odešel. Nechals mě tam, když jsem tě potřebovala tolik, jako nikdy předtím. Prostě jsi odešel. A nebylo to poprvé.
Myslím, že sis to pak uvědomil, pomáhal jsi mi, ptal ses, jestli to zvládám a nechtěl jsi odjet, když jsem byla v tomhle stavu. Ale když jsi byl s kamarády, tahle tvoje část úplně zmizela. Choval ses hrozně a mě strašně bolelo pomyšlení, že ty jsi zároveň ten, který o mně ví všechno. A hlavně ten jediný, který mi kdy alespoň trochu dokázal pomoct.
Uvědomila jsem si, že všichni máme několik částí. A většina těch našich si vůbec nerozumí. Ale pořád je tu ta jedna moje část, která potřebuje tu jednu tvojí.
Když jsi mi pak napsal, že sis to užil, cítila jsem neskutečný vztek. Že se vůbec opovažuješ mi tohle napsat, když víš, jak špatný to bylo pro mě. Žes vůbec napsal. Už jsem ti nikdy nechtěla odpovědět. Nikdy jsem tě už nechtěla ani vidět.
A zároveň tě i přes to všechno pořád potřebuju.

rupi kaur, poem, and poetry image


PHOTOS | Italy

21. listopadu 2017 v 19:44 | nika |  Photos
Poslední dobou je všeho tak nějak strašně moc, snažím se psát, ale nejde mi to. Nedokážu si uspořádat myšlenky a jednoduše nejsem spokojená s tím, co píšu, takže co se týče aktivity, můj blog vcelku pláče. Když už ne žádná moudra či dopisy, alespoň vám ukážu pár fotek z Itálie, kde jsem byla nedávno na zájezdu se školou.

Verona



understanding

13. listopadu 2017 v 21:52 | nika
A tak jsem tam seděla. Nezaujatě pozorovala dřevěné koleje, plastovou kuchyňku, silnice a domečky natisknuté na koberečku. Měla jsem strach, v hlavě zmatek, jako několik posledních měsíců. Ruce se mi třásly a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Byla to dětská psychiatrie. A zároveň jakási naděje na lepší zítřky.
Vyšel kluk, zahalen v černé od hlavy až k patě, poprosil o vodu a já si všimla, že má nalakované černou barvou dokonce i nehty. Kdybychom byli na jiném místě, řekla bych, že zvláštního na něm toho bylo víc. Ale víte co? Mně to ani tak zvláštní nepřišlo. Každý máme své důvody. Jestli je zvláštní on, stejně tak i já. Zněl sebejistě. Záviděla jsem mu to, neboť poprosit o vodu pro mě bylo něco nepředstavitelného, nejspíš bych to vůbec nedokázala. Posadil se na gauč na druhé straně místnosti. Občas se na mě podíval. A já pochopila, že není co závidět. Byli jsme si víc než podobní. Aby taky ne - potkali jsme se na psychiatrii. V těch pohledech bylo jakési porozumění, byla tam přesně ta bolest, kterou jsem cítila já, ten zmatek, ta zoufalá snaha věci zlepšit a zároveň chuť už dál nepokračovat. Oba jsme tam odevzdaně seděli, utopeni v lítosti vlastní i lítosti vůči tomu druhému. Tak moc jsem mu chtěla pomoct. Obejmout. Dostat ho z toho pekla v jeho hlavě.
Říct mu, že chápu.
Když jsem se o chvíli později na ten jistý gauč sesunula já, s receptem na antidepresiva a anxiolytika, vzpomněla jsem si na něj. Ocitla jsme se v té samé situaci, na tom samém místě, jen o chvilku později. Ale já už neměla nikoho, jehož směrem bych se mohla podívat a cítit, že v tom přeci jen nejsem sama. Byl pryč.
A ačkoliv se už nikdy neuvidíme, moc si přeju, aby mu bylo líp.
Aby nám oběma bylo líp.

flowers, brave, and quotes image

Kam dál