Dopisy na konec světa | 06

14. července 2018 v 15:12 | nika |  Dopisy
Ten den jsem za tebou jela s tím, že se to stane. Byli jsme tak nějak domluvení, že se spolu vyspíme. Já totiž hodně ráda provokuju přes internet. Žádám o fotky a v reálu na sebe nenechám ani sáhnout. Jela jsem k tobě se smíšenými pocity. Moc jsem o tom ani nepřemýšlela. Já v tomhle ohledu byla vždycky hodně opatrná a tak jsem si ani nedokázala představit, že by se to opravdu stalo. Nevěřila jsem tomu, že budeš první, komu to dovolím. A zároveň jsem hrozně chtěla, abys první byl.
Bylo to šestýho ledna. Tři králové. Je to dost dlouho na to, abych zapomněla detaily, a dost krátko na to, abych zapomněla, jak jsem se ten den cítila. Seděla jsem na tvojí posteli a chtělo se mi brečet, protože jsem vůbec nechápala, co tam dělám. Kdo jsem, kdo jsi ty, proč jsem tě poznala a jestli je tohle správný. Chvíli jsme si povídali, chvíli jsme se mazlili. A ono se to pak prostě stalo. Na všechny ty obavy, které jsem předtím měla, jsem si ani nevzpomněla. Bylo to takový přírozený, nechat tě mě svléknout. Jako bychom se znali odjakživa. Vůbec jsem se nestyděla. Věděl jsi, že je to pro mě poprvé (a já byla tvoje dvanáctá, není to smutný?), a neustále ses ptal, jestli to nebolí. Zpětně si říkám, že ti na mě přeci jen muselo trochu záležet. Že ti nemohlo jít jen o sex, když ses ptal, jak se cítím.
Nemůžu říct, že jsem si to užila. Ale taky to nebylo nic, na co bych nerada vzpomínala. Jsou detaily, které z toho dne nikdy nezapomenu. Protože jsem poprvé cítila, že se mám ráda. I s všemi těmi nedokonalostmi, a vydrželo mi to do teď. Vlastně k té mé sebelásce chybělo málo. Stačilo, abys mi řekl "jsi pěkna. Víc, než si myslíš." Tak obyčejná věta, ale pronesená v tak hluboký chvíli, tebou. Nebyl to ten sex, co mi pak změnil život, ale tahle věta. Najednou jsem cítila, že nikdy nemělo smysl řešit ty maličkosti na mým těle. Protože ty sis jich ani nevšiml.Tobě jsem se prostě líbila. A už jen proto jsem ráda, že se tohle všechno stalo. Nehledě na to, jak to mezi náma dvěma skončilo, nikdy nebudu litovat toho, že jsem ti dala i to poslední, co mi ještě zbylo. Dala jsem ti všechno a ty sis toho nevážil.
Ale tys mi dal taky něco. Něco strašně důležitýho. Sebelásku. A nejspíš o tom ani nevíš.
Jela jsem domu a cítila se zvláštně. Bylo to takový "sakra jo!", protože o tomhle jsem snila už od první chvíle, co jsem tě viděla na Madeiře a tehdy mě ani nenapadlo, že by se to doopravdy mohlo stát. Ale zároveň jsem měla pocit, že tě už ani nikdy nechci vidět. Došlo mi, že nemáme žádný společný téma. Neměli jsme se o čem bavit. A stejněs mi pak nenapsal.

I tak jsi mi ale po nějaký době začal chybět... Začalo mi chybět to, jak ses mě dotýkal.

facts and love image
 

PHOTOS | Switzerland, France

9. července 2018 v 19:38 | nika |  Photos
Po neskutečně dlouhé době píšu článek, který není ani dopis, ani báseň, a upřímně se cítím docela nesvá. Jako bych už zapomněla, jak se takové povídání píše.
Nicméně, ráda bych vám pověděla o mém čtyřdenním výletu do Basileje. Mojí prioritou bylo letět - protože miluju letadla (ostatně to si můžete všimnout i na mém instagramu. Teď jsem ztratila asi veškerou mou anonymitu, ale co, beztak většina z vás už dávno ví, kdo vlastně jsem) a protože letět třikrát do roka mi prostě nestačí, já chtěla letět čtyřikrát! A tak jsem našla levné letenky. Do Švýcarska. Je to trochu paradox, protože ve Švýcarsku je všechno tak minimálně 2x dražší než u nás, ale letenky jsou téměř nejlevnější. Nu, a tak jsem poprvé v životě letěla Airbusem a jinou aerolinkou, než Travel servicem. Ale tím vás asi nebudu zatěžovat. Basilejské letiště se ve skutečnosti nachází ve Francii, protože samotná Basilej je vlastně takové trojmezí mezi Francií, Švýcarskem a Německem. Je tam i jedno místo, kde sedíte ve Švýcarsku a koukáte na most, který vede z Francie do Německa. Je to docela zajímavý.

Colmar, Francie

Basilej, Švýcarsko

Zběsilé básnění | 12

2. července 2018 v 19:54 | nika |  Other
Všechno jsem řekla jen tobě
ty hnusný věci, co mám v hlavě
a tys věděl, jak těžký to je
vyhrabat se z toho hnoje
vůbec nechci myslet na to
kdybys nebyl takový zlato
možná bych tu nebyla
už ani já

keep fighting, quotes, and you saved me image
 


Dopisy na konec světa | 05

23. června 2018 v 21:56 | nika |  Dopisy
Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota.
A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla jsem pro to udělat úplně všechno.
Nevím, jak to bylo potom. Jestli jsem napsala já tobě nebo ty mně. Někdy v listopadu jsem tě pozvala na oslavu mých narozenin, kam jsi nakonec nepřišel, neboť jsi byl nemocný. A asi je to dobře, protože tam byla spousta holek. Holek, které by tě jistě zajímaly mnohem víc, než já, a na to bych se nevydržela koukat. Potom si pamatuju na Vánoce - tos napsal ty mně. "Veselé Vánoce knedlíku!" stálo v té zprávě, neboť knedlík byla moje přezdívka už z dob Madeiry. Upřímně ani nevím, jak to vzniklo, ale přišlo mi to docela osobní. A že sis vůbec vzpomněl, protože, upřímně, mě ani nenapadlo ti na Vánoce napsat.
A tak jsme se domluvili na další schůzce. Schůzce, která pro mě a pro celý můj život byla hodně zásadní. A nikdy na ni nezapomenu, protože na takové věci se jednoduše nezapomíná.

Víš, o čem mluvím, že? Znamenalo to pro tebe vůbec něco?
Tvoje nika

quotes, forgive, and hurt image

Zběsilé básnění | 11

15. června 2018 v 21:37 | nika |  Other
Chodila lesem
a ztrácela se v jeho tichosti,
chodila městem
a v té vší rychlosti
si nebyla jistá,

jestli je to jen v její hlavě
ty upřený pohledy
a hlavně,
ty lidi, který všude
kolem brázdily

ztrácela se všude
a nemohla se nadechnout,
co z jejího rozumu zbude,
až bude moct konečně vydechnout?

až zas bude sama
bez zajetí těch pohledů,
až nebude padat do neznáma
při tom nenávistném lidském dohledu


Kam dál