Dopisy na konec světa | 14

Včera v 21:00 | nika |  Thoughts
A když tě po tom všem konečně požádám, abys odešel - a na chvíli jsem si doopravdy jista, že si to vážně přeju - najednou chceš zůstat.
Proč?
Protože mě máš rád. A určitým způsobem mě taky potřebuješ.

Víš, vždycky jsem pro tebe byla taková jistota. Ta, která o tobě ví věci, které nikdo jiný ne, a přesto neodejde. Bude ti tolerovat, co uděláš, neotočí se zády. A nepřestane tě mít ráda.
Jenomže já můžu odejít, pokud budu chtít. A když jsi to zjistil, lekl ses.
Teď je to, jako bychom se vrátili v čase. Když chceme, napíšeme si o snapy. Vlastně mi to docela chybělo. Slyšet všechny ty tvoje řeči, slyšet, že moje tělo se někomu líbí. Čas od času si napíšeme jenom tak, probereme, co se stalo a nestalo. Je to jako dřív. Jako by to tak bylo celou dobu. Jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo.

Možná si nepíšeme každý den, jako to bývalo, ale konečně mi to došlo. Došlo mi, že to není třeba. Stačí, když tu jeden pro druhého budeme. Pořád jsi jeden z mála, který toho o mně ví tolik. A já jedna z mála, která to ví o tobě. Jsme pro sebe důležití. Občas se prostě potřebujeme.
Je to víc, než jsem si kdy přála. Víš, ten pocit, že mám někoho, kdo chápe. A kdo nechce odejít.

Děkuju,
tvoje nika

love, couple, and art image
 

kolotoč lidí a pocitů

15. října 2017 v 21:37 | nika |  Diary
Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc.

O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo.
A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na Strahově. Spolu. Tam, kde teď bydlí. Co si myslet? Šli jsme do hospody. Víte, je to zvláštní. Stalo se přesně to, co jsem si celou dobu přála, aby se stalo. Ale já dostala strach. Tak strašný strach, že místo smíchu jsem málem brečela. Nedokázala jsem se radovat. Seděla jsem tam, ruku v ruce, poslouchala, jak se mu líbí moje oči, vlasy, já. A necítila nic. Veděla jsem, že bych měla. Ale jako by ve mně už dávno něco umřelo. Nedokážu prožívat radost, je tu jenom neustálý strach a smutek. Z čeho? Těžko říct. Ale žere mě to zaživa. Potřebuju pomoct.
Když jsem pak ležela v jeho posteli, vedle něj, na něm, pod ním, a koukala mu do očí, něco jsem cítila. Ale tak strašně moc mi to připomínalo J. Tehdy jsme leželi stejně tak, a kde jsme teď? Nechci, aby to dopadlo stejně, zničilo mě to. A ještě jedno rozbití mého srdce na milion kousíčků si nemůžu dovolit. Na druhou stranu vím, že pokud se to už nikdy nebude opakovat - přesně jako s J. - zničí mě to stejně. Co teď? Co je vlastně to, co potřebuju? Co je to, co chci?
Asi je to čas.
Čas na to, rozmyslet si, jak moc hluboko ho chci pustit. Co všechno jsem ochotná ztratit a na oplátku najít. A kdo ví, třeba už nikdy nenapíše. Třeba jsem to úplně zvorala.
Ostatně, jako vždycky.
Tak i tak, nevěřím tomu, že se to stalo. Jestli jsem přeci jen v posledních měsících něco cítila - kromě situací s J. - bylo to právě včera. Je to dobře nebo špatně?
To nejspíš zjistím až časem.

hurt, quotes, and sad image

klíč ke štěstí

2. října 2017 v 18:43 | nika |  Thoughts
Inu, ono se děje spoustu věcí. Tu škola, tu oslavy, tu taneční, tu kalby, tu noví lidé, tu staří známí. Je toho všeho tak moc, je to jako hurikán zážitků, myšlenek a lidí, všechno se míchá, začíná, končí. Lidé spíše přícházejí, než odcházejí. A když je poprosím, aby po tom všem doopravdy odešli, najednou nechtějí. Ale o tom jindy. To si tak někdy sednu a sesmolím další bezcenný dopis na konec světa.
A víte co? Ono je to všechno vlastně strašně jednoduchý. Jedu domů, auto je narvaný lidma, který znám odjakživa. Byli moje dětství, a pak, když jsem odešla za novejma lidma, zapomněla jsem. Anebo snad oni zapomněli. Už jsme se nepotřebovali. A trvalo nám několik let, než jsme se zase našli. A tak jedeme, každej je obohacen o lidi z nový školy, o vzlety a pády, každej jsme si za tu dobu něco zažili. A je to nádherný, protože si zase máme co říct. Smějeme se a já skoro pláču, protože mi to dojde. Jak je to tak hrozně jednoduchý. Stačí totiž mít kolem sebe ty správný lidi. A když se rozhlídnete, zjistíte, že je jich šíleně moc. Možná jsou to lidi, který znáte celej život. Možná to jsou ty, který jste poznali před měsícem, týdnem, včera. Možná to jsou úplně všichni kolem vás.
Brala jsem to jako samozřejmost. Lidi, který jsou kolem mě. Tak moc jsem se zaměřila na to, co se děje ve mně, až jsem zapomněla, co je venku. Zapomněla jsem žít.
A když jsem přijela domů, napsala jsem J. Napsala jsem si o ty prachpitomý nudes, jako jsme to tehdy dělávali. Už dlouho mě neoslovil jménem. A teď přišlo Moni. Věřte nebo ne, bylo to jako dřív. Jako by se nic špatnýho nikdy nestalo, byli jsme zase dva středoškoláci, který mezi sebou mají něco víc, než kamarádství. A je to přesně to, co chtějí.
Usmívala jsem se celej večer. Protože je všechno tak, jak bejt má. Není to ideální - ale to nikdy nebude. Musíte to přijmout. A přestat se ve všem tolik nimrat, patlat a plácat, přestat tak naléhat, protože ono to přijde samo.
Klíčem ke štěstí je mít kolem sebe ty správný lidi.
Fakt, takhle jednoduchý to je.
A pokud si řeknete, že je nemáte, podívejte se.
Taky jsem si to nemyslela.
Ale mám. Každej máme.
Mrzí mě, že jsem si to neuvědomila dřív.
Že jsem se pořádně nepodívala.

beautiful, quotes, and love image
 


Zběsilé básnění | 07

23. září 2017 v 20:34 | nika |  Other
Stojím na balkoně
a koukám směrem, kde bydlíš,
jsem tu sama ve tmě,
zatímco ty už asi spíš

jsme tak blízko a přitom tak daleko,
není tu cesty zpět,
protože dávno už všechno přeteklo
a rozpadl se náš svět

chvěju se zimou
a potřebuju cítit tvé objetí,
je to zvláštní, jak se občas lidi minou
a všechno, co bylo, zůstane jen v paměti


- - - - - - - - - - -

To jsem se tak ocitla na balkoně kamarádky během její oslavy. Koukala na les, za kterým bydlí J. A napadlo mě, jak hrozně lehké by bylo se sebrat a jít za ním. Jak blízko vlastně je. Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál. Hrozně bych si přála, aby tam v tu chvíli byl. A řekl mi, že všechno bude v pořádku. Ale to už se nikdy nestane.

Dopisy na konec světa | 13

16. září 2017 v 12:15 | nika |  Thoughts
And I swear I hate you when you leave, but I like it anyway...

J.,

nějak nevím, jak začít. Možná jsem se celé léto těšila na ty víkendy, které budu opět trávit na softballu a koukat na tebe. Přála jsem si tě vidět. Ale když jsme se s kamarádkami dohodly, že se půjdeme podívat na jeden důležitý zápas, ve kterém jsi ani nehrál, vlastně mě ani nenapadlo, že tam pravděpodobně budeš. Byl jsi. A když jsem tě viděla, necítila jsem vůbec nic. Problesklo mi hlavou, že bych vlastně měla spíš odejít, než si jít sednout na jediné místo vedle tebe a tvých kamarádů. Už tehdy jsem věděla, že budu odcházet zklamaná. Jako pokaždé. V mém životě jsou totiž akce, které ani jinak nekončí. Je to zvláštní, ale občas se na to i těším. Je to taková jistota.
Seděla jsem téměř vedle tebe. Choval ses... prostě jako ty. Je to humor, kterému rozumím. Ale i ten má svoje hranice, víš? Protože když o tom zpětně přemýšlím, bolí to. Potřebovala bych tam tu tvou část, která je hodná, ochotná pomoct a zajímá se. Místo toho jsem dostala pořádnou dávku "co čumíš?" a vět, které bych od tebe už nikdy nechtěla slyšet. Nemyslel jsi to tak, ale zklamalo mě to. Tohle nejsi ty. Je to obrana. Protože nechceš, aby se k tobě někdo dostal tak blízko, jako ses ty dostal ke mně. Dovolila jsem ti to a lituju toho. Nezasloužíš si být ten, který ví všechno. A ten, díky kterému se bojím otevřít se někomu dalšímu.
Neustále ses na mě koukal. Vím, že mě pořád chceš. Ale nedokážu určit, proč se toho bojíš. Zval jsi mě ten večer do pivnice. Přemlouval jsi i kamarádky, aby tam šly. Ani jedna z nás to hned nepotvrdila, ale já chtěla jít. Kdybys to nebyl ty a kdybych to nebyla já, začala bych si v hlavě utvářet představu, jak by ten večer mohl dopadnout. Ale já věděla, že tak nedopadne. Protože vím, jak naše dohody končí. Nikdy nikam nejdeme. A navíc by to nekončilo zklamáním, nýbrž pivnicí. Takhle to prostě nefunguje.

A tak, když zápas skončil, prostě jsi odešel. Odešel jsi, jako už tolikrát, ačkoliv tvrdíš, že nikam neodcházíš. Přitom to děláš pořád dokola. V autobuse ses rozloučil a zmizel.
Někdy bych si přála, abys zmizel nadobro. A zároveň nedokážu přestat chodit na další zápasy.Nedokážu ti přestat psát pokaždé, co se něco stane. Nedokážu ti dovolit, abys úplně odešel. Protože to pravděpodobně nechceš ani ty.
Vím, jak se na mě díváš.
nika

Zběsilé básnění | 06

11. září 2017 v 18:05 | nika |  Other
Pořád mi ubližuješ
a já tě nedokážu nechat jít,
i když vím, že by mi bez tebe bylo líp

byl jsi tím, koho jsem potřebovala,
kdybych řekla, že už to není jen minulost,
tak bych lhala

pořád je tu ta část, která tě potřebuje
a s krvácejícím srdcem pozoruje,
jak tohle děláš dalším

chtěl jsi mě, když já nechtěla tebe,
přišel jsi jako blesk z čistého nebe
a teď? Prostě jsi šel dál,
jako by ses furt za někým hnal

a já už to nejsem.

autumn, fall, and lost image

- - - - - - - - - - -

Víte, občas přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych mu to všechno dala přečíst. Nebo spíš - kdybych přiznala, že je to opravdu o něm. Ale nikdy to neudělám, protože vím, že už by mi nikdy nenapsal. A vím, že jediná možnost je kompletně ho vymazat ze života. Jenomže to nejde, protože toho máme až moc společného. Je všude, ačkoliv už není nikde, rozumíte?
Fotka je z minulého podzimu, ale to snad nikomu vadit nebude.

PHOTOS | Madeira

7. září 2017 v 21:15 | nika |  Photos
A protože venku panuje září jako vyšité, člověk skoro aby chodil ve dvou zimních bundách, je ten pravý čas se ještě na chvíli vrátit zpátky do tropů - na Madeiru. Je mi smutno, jak tu tak sedím a zírám na ta fota. Hned bych se tam vrátila. Třeba rovnou na celou zimu.



DIARY | Madeirská dobrodružství

3. září 2017 v 13:28 | nika |  Diary
Nuže, dámy a pánové. Pravděpodobně by bylo na místě vám oznámit, že opravdu netuším, kam se poděly ty dva měsíce prázdnin a že do školy mám připravenou akorát jednu propisku, nicméně o tom dnešní článek rozhodně nebude. Ještě se na chvíli totiž vrátíme do těch prosluněnných dnů, do toho konce prázdnin, který jsem prožila na Madeiře.
Madeira - řekne se, a člověk hned začne přemýšlet, kde že to vlastně je. Málokdo na to doopravdy přijde. Je to jednodušše pár ostrůvků, pouze dva obydlené, zhruba na úrovni Maroka, uprostřed Atlantiku. Je to dosti dálka, a tak vás ani nepřekvapí, že je to tam úplně jiné. A je to úplně neskutečné.


Na samém začátku vás čeká deváté nejnebezpečnější letiště světa, neboť jinak se tam z pevninské Evropy nedostanete. Když - a pokud - úspěšně přistanete, nejspíš se zastavujete na každých pár metrech a vůbec nechápete, kde jste se to ocitli. Je to nádhera. Domečky a roztomilá políčka se krčí v obrovských kopcích, silnice se klikatí po útesech a ztrácí se v tunelech, vrcholky hor se schovávají v mracích. Nezní to úžasně? To, co u nás roste jako bylina, oni znají jako keř. Jejich stromy jsou v Česku keře. A naše stromy? Ty tam vlastně ani nemají. Je to absolutně něco jiného. Dole u oceánu se cítíte jako na normální dovolené u moře. Stačí vyjet pár metrů do hor a jste skoro v Alpách. Východní mys je zase jako poušť. Za jeden den vlastně projedete několik zemí a vegetačních pásem, přitom se nacházíte pořád na jednom a tom samém malém ostrově. Je to neuvěřitelné. Ani teď nemám slov na to, co jsem viděla. Bylo to prostě jako v ráji a pokud bych si měla vybrat jednu destinaci, kam se určitě jednou vrátím, byla by to právě Madeira (a Velká Británie). Najednou mi všechno ostatní přijde takové nudné, nezajímavé, všední. Návrat do Prahy jsem skoro obrečela.


Dopisy na konec světa | 12

28. srpna 2017 v 8:20 | nika |  Thoughts
Milý J.,

pak už jsme se nikdy neviděli. Snapovali jsme, psali si každý den. Tolikrát jsme byli domluveni na nějaké schůzce. Já k tobě, anebo ty ke mně. Já totiž souhlasila, že se s tebou vyspím. A myslím, že to bylo jenom proto, že jsem tě chtěla vidět. Nezní to šíleně? Taky jsem to chtěla, ale nebylo to pro mne prioritou. Pro tebe to možná celou dobu bylo jenom o tom, ačkoliv tvrdíš, že ne. Nikdy se to neuskutečnilo. Jeden z nás to vždycky zrušil. Nejspíš je to dobře, ale i tak vím, že pokud se naskytne další přiležitost, oba se jí chytíme. Budu toho litovat, ale nedokážu tě nechat jít. A pokud je tohle jediná šance, jak tě znovu vidět, podstoupím jí. Jsem hloupá. Protože ty se mnou jen tak někam zajít nechceš. Potřebuješ od lidí brát to pozitivní, co já ti nejspíš dát nemůžu. Chápu tě. Je to v pořádku.
Tolik se nezajímáš, nepíšeš, už ani snapy neposíláš. Poslední dobou jsem to byla já, kdo se ozval. A už nechci být. Podvědomě totiž vím, že si zasloužím něco lepšího. Někoho, koho bude zajímat i moje osobnost, ne jenom tělo. Já jen potřebovala slyšet, že se někomu líbím. A potřebuju stále. Tebe.
Pořád je tady ale ta věc, kterou o mně víš pouze ty. Byl jsi tím, kdo mi ukázal, že to, co se děje, není v pořádku. Uvědomila jsem si spoustu důležitých věcí a začala s nimi pracovat. Bez tebe bych k psychologovi asi nikdy nešla. A tahle věc - moje, naše psychika - je to, co mi brání tě nechat jít. Víš toho příliš moc. A rozumíš tomu. Málokdo by mi momentálně dokázal dát víc, než ty. Je to naděje, že jednou bude lépe. Protože tobě je. A mně bude taky. Ale nechci, aby to bylo bez tebe.
Víš, čím déle tě nevidím, tím víc mi chybíš. Tím víc tě mám ráda. Dává to smysl?
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem začala něco cítit, J. A to jsem nikdy nechtěla. Omlouvám se. Možná jsem porušila naši dohodu. A to už dávno, jen jsem si to nechtěla připustit. Nedokážu tě dostat z hlavy. A to dost pravděpodobně nebude proto, že tě mám ráda jako kamaráda. Je v tom něco víc.
A pak jsou dny, kdy nic víc nechci. Přesně jako tehdy na zápase jsem ráda za to, jak to je. Chci být jen kamarádka.
Vůbec se nevyznám v tom, co k tobě cítím.

Jedno vím ale jistě - mám tě ráda,
Tvoje nika

P.S: Neodcházej, prosím. Zničilo by mě to.

quote image

Dopisy na konec světa | 11

22. srpna 2017 v 19:50 | nika |  Thoughts
Milý J.,

na softball už jsem přišla jenom jednou. Doprovodil mě tam jeden kamarád, což jsem tak úplně nechtěla, nicméně zbavit se ho nedalo. Po prvním zápase se vytratil kamsi na oslavu a já osaměla na tribuně. Napadlo mě zajít se podívat do klubovny, kde mezi zápasy vždycky posedáváte. Samozřejmě, že jsi tam byl. Ze začátku sis mě vůbec nevšiml. Šel sis pro párek v rohlíku - tedy dokonce dva, bezpochybně, jinak bys to nebyl ty - a když ses otočil, uviděls mě. Kývnul jsi hlavou, že mám s tebou jít ven. Neubránila jsem se úsměvu. Bylo to poprvé, co jsi tam nějak víc projevil, že se známe. Zůstávala jsem i na druhý zápas, ptal ses. Cesta na hřiště byla krátká, ale mně to v tu chvíli stačilo. Když jsme se loučili, objal jsi mě. Nechtěla jsem tě pustit. Už nikdy.
Foukalo. Byla mi čím dál větší zima. Těsně před začátkem druhého zápasu jsem na tebe volala, zda nemáš mikinu. Měl jsi. V šatně. Tam už jsi teď nemohl. A tak jsi mi sehnal jakousi deku s logem vašeho týmu. Seděla jsem tam, sluchátka v uších, a usmívala se. Každou chvíli jsem se vinula do deky víc a víc a myslela na to, že je od tebe. Během zápasu jsem se začala bavit s tvým kamarádem, který se tam taky jel podívat. Zjistili jsme, že se známe. Kdysi jsme jeli na stejný tábor. Svět je malý. Řekl tam větu, která se mi vryla do paměti. ,,Nedivím se, že si s J. tak rozumíte." Přemýšlela jsem, jestli je to pravda. V tu dobu jsem o tom hodně pochybovala, bylo to mezi námi zvláštní. A on, jako by mě tou větou ujistil, jako bych znovu začala věřit tomu, že bavit se s tebou je dobře.
Byl to kouzelný den plný krásných momentů. Od začátku až do konce. A jak jsem tam tak seděla, uvědomila si, že to je všechno, co chci. Nic víc. Jenom nenápadně existovat, pozorovat a mít v životě lidi, které mám ráda. A hlavně tam mít tebe, ale jenom jako kamaráda. Nechtěla jsem víc. Na tu jednu jedinou chvíli jsem si tím byla opravdu jistá.

Víš, až bude další zápas, půjdu tam. A budu myslet na tenhle den, kdy mezi námi všechno bylo v pořádku.
S láskou,
nika

quote and sad image

Kam dál