Výkřiky do tmy

Sobota v 19:58 | nika |  Thoughts
Seděla sama. Zahalena černočernou tmou, nocí teplou a nelítostivou. Proč nespala? Nešlo to, ačkoliv odjakživa všechny problémy řešila právě tak. Usnout a na všechno zapomenout. Tentokrát to nedokázala. Hodně se stalo. Nahromadilo se moc myšlenek a pocitů a ona nevěděla, jak s nimi zacházet. Byla ztracená. Věci se děly a ona je nedokázala vnímat, zpracovávat a především pochopit.
Zírala do tmy, která jako by jí každou vteřinou pohlcovala víc a víc. Prázdnota - bylo to to, co cítila? A jde vůbec prázdno cítit? Nejspíš ne. Vždycky tu něco je. Možná to byl strach. Vcelku neurčitý, tak nějak ze všeho a všech. Už nechtěla, aby jí někdo ublížil. Potily se jí dlaně, zarývala nehty do kůže a přála si, aby to co nejdřív skončilo. Věděla, že nemá smysl se bát. Vždyť je v bezpečí. Má v životě lidi, kteří jí mají rádi a ona má ráda je. Nic víc nepotřebuje, ale přece tu bylo něco, co jí chybělo. Teď tu totiž nebyli. V tuhle chvíli, kdy ona seděla, topící se v děsivé tmě plné strachu, byla sama. Nebyl tu on. A nemohl jí říci, že všechno bude v pořádku. On člověk je nejspíš vždycky sám, když zoufale potřebuje být s někým.
Seděla tak ještě několik minut a hodin. Dýchala zhluboka a snažila se pochopit, že se není čeho bát. Je to jen úzkost. Není to skutečné. Byla si toho vědoma, ale nedokázala to ukončit.
Nad ránem usnula.
A když se probudila, přečetla si zprávu od něj a zaplavila jí vlna vděku. Nikdy na to nebyla sama. Chápal jí. Měl jí rád a chtěl jí pomoct, ačkoliv se mezi nimi hodně stalo. Ale je v pořádku se občas bát a tápat. Jenom k tomu potřebujeme lidi, kteří nám řeknou, že je to normální. A hlavně, že to přejde. Jednou.

quote, art, and lost image
 

Dopisy na konec světa | 08

15. června 2017 v 15:47 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

jakmile uběhla tvá oslava, všechno začalo být zvláštní. Tvá maturita se pomalu, ale jistě blížila. Psali jsme si snad každý den, avšak ztrácelo to význam. Potkávala jsem tě na chodbách, sem tam jsme prohodili nějaké slovo, ale měla jsem pocit, že tě ztrácím. A to se jednoduše nemohlo stát. Potřebovala jsem tě. A možná jsi i ty potřeboval mě. Tvoje úzkosti se zhoršily, začal jsi chodit na terapie. Učil ses na maturitu a hrál jsi softball. Měl jsi toho moc a na mě jednoduše nevyzbylo místo. Chápala jsem to, ale byl jsi téměř jediný, kdo neodešel po pár týdnech. Kdo jednoduše zůstal i přesto, že se o mě dozvěděl tolik. A teď to bylo, jako bys odcházel i ty.
Jednou jsi mě pozval na turnaj v softballu a já přišla. Věř nebo ne, zamilovala jsem se do toho. Ne kvůli tobě ani kvůli nikomu jinému, zkrátka pouze kvůli tomu sportu samotnému. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem tam později několikrát nešla kvůli tobě. Přála jsem si tě vidět, zase tě pořádně obejmout a možná už nikdy nepustit.
A pak přišlo poslední zvonění. Nejsem si jista, zda jsem se těšila, anebo nikoli. Obávala jsem se toho, co bude - přeci jen náš vztah byl poněkud utajovaný a já neměla ponětí, jak se k tobě chovat. Nakonec ses se mnou bavil mnohem víc, než bys musel. Vlastně jsi většinu času tak nějak postával se mnou a kreslil mi na obličej. Víš, každý rok je to pro mě dosti silná událost, avšak letos o to víc. Neboť jsem vás doopravdy znala a představa, že už nikoho nepozdravím, na nikoho se neusměju a jednoduše některé z vás už nikdy neuvidím, mi trhala srdce. Ještě teď chodím po škole a cítím prázdno. Když jsi tam byl, byla jsem v bezpečí. Věděla jsem, že kdybych potřebovala, bude tam někdo, komu můžu říct cokoliv a pochopí to. Ale po tomhle dní jsi zmizel a já se tam do teď cítím neskutečně sama.

V tu dobu jsem si uvědomila, jak hrozně závislá jsem, byť na sebemenším, kontaktu s tebou. Dostal ses už příliš hluboko, než abych mohla jen tak zapomenout a posunout se dál.

Možná ale tahle období potřebujeme všichni, aby to nakonec mohlo být ještě lepší, než bylo.
Co myslíš?
Tvoje nika

quote, sad, and love image

Zběsilé básnění | 02

11. června 2017 v 13:45 | nika |  Other
Věčně se vracíme,
hledáme, ztrácíme.

Už neodcházej,
vím, že i ty jsi prázdnej.

Nenech mě padat
a zbytky sebe skládat.

Občas si vzpomeň
a nikdy prosím nezapomeň

jak nádherně nám bylo,
jen teď už nic nezbylo.

Zabíjí nás
čas.


Inu, budu upřímná. Děje se spoustu věcí a času není nazbyt, na psaní dalšího dopisu na konec světa jsem zatím jaksi nenašla sílu či odhodlání, o jiných věcech taky nejsem s to promluvit a tak vás zazásobuji opět další prazvláštní básní a jednou fotkou, která vznikla při mém výletu do blízkého okolí. Tolik myšlenek a neschopnost je uspořádat na papír. Asi to známe všichni.
 


Zběsilé básnění | 01

3. června 2017 v 22:39 | nika |  Other
Co jsme tehdy byli?
Možná něco, o čem jsme snili.
A co jsme teď?
Možná zvadlí jako růže květ.

Vrátit to?
Nejspíš to nejde.
Víš, ono to snad
jednou přejde.

Chce to čas,
posbírat, co zbylo z nás
a vrátit se
zas.


- - - - - - - - - - -

Víte, to si tak občas něco napíšu či vyfotím (ah, fotka taktéž z mé tvorby, focena dosti spontánně na mobil). Nemám tušení, zda je to moc špatné, anebo snad jenom trochu špatné, avšak cítím nějakou zvláštní potřebu se o to s vámi čas od času podělit.

Dopisy na konec světa | 07

28. května 2017 v 21:37 | nika |  Thoughts
Milý J.,

po nedlouhém rozmýšlení jsem se ocitla na tvé oslavě. Už v mírné náladičce, neboť jsem ještě předtím strávila nějaký čas s kamarády. Na samém začátku jsme tam byli zhruba čtyři - já, ty a tvoji kamarádi. Bavil ses se mnou a všechno se zdálo být v pořádku. Možná doopravdy bylo. Průběžně přicházeli další lidé, mezi nimiž se objevily i dvě slečny ze školy, které v tu dobu nepatřily zrovna mezi mé oblíbené. Ten večer se to ale změnilo, neboť jsem zjistila, že naše názory na různé lidi se absolutně shodují, skvěle jsme se bavily a vůbec mi nevadilo, že tě nemám jenom pro sebe. Konec konců, byla to Tvoje oslava a zakazovat ti bavit se s někým jiným by bylo nepřípustné. Však já se taky bavila s jinými. A byla jsem šťastná. Když ale pozdě večer nastal čas odchodu, loučil ses s přeživšími, objímals je a já tam stála s těmi slečnami. Povídaly jsme si o tobě. Co se říká, jaký opravdu jsi a jaký bys mohl být. Škoda jen, že je tak málo lidí, kteřé tě doopravdy znají. Anebo znají alespoň tu druhou část - tu pravou a ne tu, která je všeobecně rozšířená. Protože ta ve skutečnosti ani neexistuje. Nebo možná jenom doufám v to, že to, co si spoustu lidí myslí a ty to popíráš, doopravdy není pravda.
Při odchodu z hospody jsi mi sáhl na zadek. Bylo to, jako bychom byli něco víc, než kamarádi. Něco víc, než kamarádi s výhodama. Kolem bylo plno lidí ze školy, kteří to mohli roznést. A tys to přesto udělal. Zase jsem se cítila jako bych pro tebe znamenala víc, než ti ostatní. Bylo to tak? Nejspíš ne.
Cestou na metro jsme se tak nějak bavili všichni se všemi, mírně podnapilí a šťastní. Někdo pokračoval do klubu a někdo šel domů. Já byla v té druhé skupince lidí. Tady už jsme se defnitivně museli rozloučit. Objali jsme se, tím naším způsobem, naléhavým, jako bychom se navzájem potřebovali. Dal jsi mi při tom pusu do vlasů. A tohle už vážně někdo viděl, zaregistrovala jsem nevěřícný pohled jedné maturantky. Možná z toho vzniklo to, co se o mně (či nás) říká teď. Ale tehdy mě to potěšilo, cítíla jsem se, jako bych vyhrála. Jako bys byl můj a nikdo by mi tě nemohl vzít. Dosti mylná představa, neboť od té doby jsme se ani pořádně neviděli.

Co to pro tebe znamenalo?
S láskou,
nika

love, quote, and afraid image

Dopisy na konec světa | 06

20. května 2017 v 13:09 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

po tvém maturitním plese jsme nebyli moc v kontaktu. Jistě proběhly nějaké snapchaty a bezpochybně jsi několikrát sliboval, že se uvidíme. Ale pokaždé z toho sešlo. Proč? Těžko říct. Tvrdil jsi, že se musíš učit a to ti věřím, avšak nějakou tu chvíli sis na mě najít mohl, no ne? Pokaždé jsi sliboval a pak to celé zametl někam hluboko, jako by tvoje sliby nic neznamenaly. Hodně jsme se vídali ve škole. Bylo to pro mě zvláštní období, cítila jsem se doopravdy špatně a ty ses mě třeba i několikrát denně ptal, zda už jsem v pořádku. Psal jsi mi, že mě máš rád, ale už nevíš, jak mi pomoct. Jednou jsi mi i donesl lexaurin, kterým jsi léčil svoje úzkostné stavy. Vlastně to s největší pravděpodobností byla doba, kdy jsi mi toho o sobě spoustu řekl. Generalizovaná úzkostná porucha, braní antidepresiv a dříve i tlumících benzodiazepinů - právě lexaurin (které mohou být považovány až za drogy). Nechápala jsem to. Říkal jsi mi víc, než ostatním lidem, ale čas sis na mě nikdy neudělal. Já si s tebou chtěla povídat a tys se mnou chtěl spát. Rozumíš? To nemohlo fungovat. Potáceli jsme se v čemsi nebo snad v ničem, psali jsme si každý den, ale ztrácelo to hodnotu. A když jsi několikrát nenapsal, začala jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně. Co jsem měla udělat jinak, aby to tak nedopadlo. Nikdy mě ani nenapadlo, že to snad není moje chyba. Možná není a možná je, ale do teď mám pocit, že ta chyba je opravdu ve mně. Jednou stejně všichni odejdou. A když už odejdou, měli by zůstat pryč. Ale ty ses vždycky vrátil. Nebo jsi spíš nikdy zcela neodešel. Byl to takový stav mezi a to bylo vysilující. Pamatuju si na všechny ty krátké hovory ve škole, pozdravy, úsměvy. Často jsme do sebe vráželi nebo nějakým jiným způsobem udržovali fyzický kontakt. Snad to ani nic neznamenalo, neboť to je tvůj styl. Děláš to tak s každým, ale já si tehdy myslela, že jsem něco trochu víc. Asi jsem ani nikdy nebyla.

Na konci března jsi mě pozval do hospody na svou oslavu narozenin. Váhala jsem, zda jít či ne. Nechtěla jsem vidět všechny ty holky, které budeš objímat. A kdo ví, co všechno jsi s nimi dřív dělal. Ačkoliv jsi tvrdil, že to, co jsi chtěl se mnou, jsi za celý svůj život měl jen se dvěma, nikdy jsem ti nevěřila. Proč bych zrovna já měla být ta třetí? Zkoušel jsi to téměř na všechny. A že by jenom dvě svolily?

Nezní to přeci divně i tobě?
S láskou,
nika.


quote, love, and scared image


Dopisy na konec světa | 05

10. května 2017 v 20:10 | nika |  Thoughts
Milý J.,

dlouho jsem o tom odpoledni u tebe přemýšlela. Pochybovala jsem a zároveň byla ráda. Ale ten zmatek, který se dostavil těsně poté, nezmizel. Byl tu neustále se mnou, hodně jsme si psali a pravděpodobně i snapovali, ale byla to doba, kdy jsem cítila, že je to špatně. Pokaždé, cos mi napsal, vzpomněla jsem si na ten den. Leželo to mezi námi jako těžké závaží. Stahovalo nás to dolů. Anebo možná jenom mě, ale nikdy jsem se nezeptala, jak to cítíš ty. Vlastně jsme o tom už nikdy nepromluvili. Náš vztah pokračoval, jako by se nic nestalo, ale já věděla moc dobře, že stalo. Nešlo jenom tak zapomenout.
Zhruba po čtrnácti dnech plácání se v nejistotě, zmatku a vzpomínkách se konal tvůj maturitní ples. Sliboval jsi hory doly, panáka, tanec na after. V tu dobu jsem tvoje sliby ještě brala vážně.
Samotný ples je pro mě v tuhle chvíli jakousi rozmazanou šmouhou. Nebyl jako všechny předchozí, které jsem si chtěla uchovat v paměti navždy. Měla jsem jednoduše jen velká očekávání, která se nevyplnila. A to jsem si nechtěla pamatovat detailně. Vím, že jsme se často potkávali, mluvili spolu, strkali do sebe a smáli se. Asi mi to nestačilo. Myslela jsem, že po tom všem, co se stalo, se k sobě budeme chovat trochu jinak, než jako pouzí známí či skoro kolemjdoucí. Na panáka nakonec ani nedošlo. Pochopitelně jsem totiž nebyla jediná, které jsi toho tolik nasliboval. Potkávala jsem tě se spoustou holek a snažila se tvářit, že mi to nevadí. Taky jsi přece nebyl jediný člověk opačného pohlaví, se kterým jsem se ten večer bavila. Ale i tak jsem měla pocit, že mám právo si tě přivlastnit. A to jsem samozřejmě neměla.
Po sáhodlouhém přemlouvání a domlouvání jsem došla k závěru, že na afterparty se nedostavím. Mrzelo mě to, mnohem víc, než si myslíš. Šla jsem ti to oznámit a myslela, že mou rozmrzelost budeš sdílet. Ale víš, co jsi mi řekl? Asi si to ani nepamatuješ, ale pomalu ses na mě ani nepodíval a zamumlal "smolík, co?" Bylo to poprvé, cos mě zklamal. A tyhle situace se opakují neustále. Nicméně pár chvil předtím, než jsem doopravdy musela odejít, jsme se potkali znovu. Vyměnili si pár vět, načež jsi to zakončil pusou. Na pusu. Stáli jsme u tvých kamarádů, vidělo to spoustu lidí. Překvapilo mě to. Když o tom teď přemýšlím, v průběhu té akce jsi mi dával pusy na čelo. Stáli jsme namačkaní v davu, tys mě vždycky objal a vtisknul rychlou pusu. Obstaral jsi mi tak ještě mnohem větší zmatek v hlavě. Jak označit náš vztah? Kamarádství? To už dávno nebylo. Kamarádství s výhodami? To přece není o pusách na veřejnosti. A něco víc? To naše dohoda o žádných citech rozhodně nedovolovala. Co jsme tedy byli?

A co jsme teď?
Tvoje nika.
crush, friends, and love image

Dopisy na konec světa | 04

7. května 2017 v 21:18 | nika |  Thoughts

Milý J,

co jsem od toho očekávala? Proč jsem vůbec souhlasila, že k tobě přijdu? Bylo to tak narychlo a s největší pravděpodobností jsem tehdy neměla tušení, co dělám. Vyzvedl jsi mě na zastávce, načež mě málem snědl tvůj obrovský pes, jenž vrčí na lidi, kteří se mu líbí, objali jsme se a já si znovu uvědomila, jak nádherné je to, co mezi sebou máme. Jenomže už ne na dlouho.
Uvařil jsi mi čaj a odešli jsme k tobě do pokoje. Usmívám se při vzpomínce na to, jak jsem se cítila, jak nevinná jsem byla. Kéž bych to mohla vrátit zpátky a prožít to celé znovu, pár věcí bych nejspíš změnila. Možná bych ti dovolila více, anebo snad ještě méně. Kdo ví? Zkrátka jen nejsem spokojena s tím, jak to dopadlo. Posadila jsem se vedle tebe na postel. Chvíli jsme si povídali, možná se drželi za ruce, ale to nevím jistě, takové maličkosti si už nepamatuji. A potom jsi mě začal líbat na krk. Pamatuju si naprosto přesně mou reakci, ale tu si chci nechat jen a pouze pro sebe. Seděla jsem tam, tak nějak konsternovaně a mírně šokovaně, a snažila se vymyslet, co dál. Mám ti to zakázat? Snad i odejít? Ne, já chtěla pokračovat. Líbali jsme se, váleli se po sobě, dotýkali se. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, avšak ať jsem bezprostředně poté říkala cokoliv, líbilo se mi to. Bylo to krásné. Ale bála jsem se. Bála jsem se, jak to skončí. Několikrát jsem tě přerušovala a snažila se urovnat svoje rozlítané myšlenky. Marně. Stejně jsem vždycky skončila pod tebou. Chtěl jsi mě a já chtěla tebe, ale nemohla jsem to dovolit. Chvílemi jsem totiž myšlenkami nebyla u tebe v posteli a s tebou, ale někde jinde a s někým jiným, tehdy jsi pro mě téměř nic neznamenal. A věděla jsem, že kdyby to zašlo příliš daleko, nebylo by to správné. Snažila jsem se ti to vysvětlit, ale sama jsem neměla jasno v tom, co chci. Možná jsem toho litovala a možná ne, ale v tu chvíli jsem nedokázala zachytit ani jednu jedinou smysluplnou myšlenku či snad pocit. "Chceš potetovat?" snažil ses zachránit situaci a přivést mě na jiné myšlenky. A tak jsem od tebe odjížděla s nakresleným pavoukem na kotníku a pokreslenýma zádama. Přišlo mi to, jako by sis mě označkoval. Jako bych byla pouze další tvoje oběť, neboť pavouky na kotníku na školních chodbách potkávám dodnes. Co to znamenalo? A znamenalo to vůbec něco?
Posledních pár minut jsme si neměli co říct, cítila jsem to napětí a bylo mi to zatraceně nepříjemné, ale už se to nedalo zachránit. Zkazila jsem to, anebo možná naopak. Co by, kdyby...? Třeba bych se cítila ještě hůř.
Rozloučili jsme se opět obětím, při kterém jsi mě zvednul nad zem. Byla to pomíjivá chvíle, záblesk bezpečí a radosti, všechno se zdalo být v pořádku. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Ale pak jsem se ocitla sama uprostřed zasněženého pole s nepopsatelným zmatkem v hlavě. Musel bys to zažít, abys pochopil. Jela jsem domů a cítila prázdno. Nechtěla jsem existovat. Myslela jsem, že spolu už nikdy nepromluvíme. A teď už jsem si zcela jistá, že by to tak bylo lepší.

Nejhorší na tom ale je, že bych to stejně chtěla zažít znovu, víš?
Tvoje nika.

Dopisy na konec světa | 03

28. dubna 2017 v 21:53 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

chybíš mi.

A možná mi chybí i všechny naše snapchaty, které začaly pár dní poté, co jsem si tě přidala. Staly se takovou každovečerní náplní, probírali jsme různá témata a přitom si posílali selfie. Na první pohled zcela neškodné, že? Ovšem jenom do té doby, než začneš chtít něco víc. A nejspíš jsem chtěla i já. Budu zde zcela upřímná a budu mluvit i o tom, co jsem nikdy nevyslovila. Jednoho večera jsem ti poslala svoje pozadí. Pamatuju si, jak jsem si připadala zvláštně, jako bych dělala něco strašného, něco, co bych nikdy udělat neměla. Přijde mi to teď usměvné, neboť postupem času to došlo mnohem dál a oproti tomu, kde jsme teď, je pozadí v kalhotkách, téměř jako bych byla oblečena v kombinéze. Tys posílal fotky bez trička. Já přešla na tanga a ty jistě víš, co mi začalo přicházet od tebe. Ale to bych předbíhala, protože zhruba v tomhle stádiu se stalo něco, co pravděpodobně změnilo celý náš vztah.

Pozval jsi mě k sobě domů. Během našich snapchatových večerů jsi nabízel kamarádství s výhodami. Neměla jsem zrovna dvakrát radostné období a tys mi vždycky ochotně pomáhal, načež jsi přišel s tímhle a já po delším rozhodování tak nějak neurčitě souhlasila. Asi mi v tu chvíli zcela nedošlo, co tohle zvláštní přátelství obnáší. Nicméně tvoje pozvánka přišla na hokeji, kde jsme se téměř náhodou sešli, každou přestávku jsme trávili spolu, povídali si, smáli se a strkali do sebe jako šílenci. Byla jsem tam pro tebe jediná a pravděpodobně někdy v ten moment jsem si uvědomila, že s tebou chci být nejspíš více, než bych chtít měla. Že chci být jediná i jinde. Všude.

Den na to jsem k tobě doopravdy přišla.

love, quote, and remember image


Dopisy na konec světa | 02

23. dubna 2017 v 13:25 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít.

Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozhodily. Pamatuju si to. Tys byl tehdy ten, který mi z toho pomohl, zlepšil mi náladu a cítila jsem se s tebou skvěle. Je to zvláštní, jak se role během tak krátké doby vyměnily, neboť příčina jsi teď ty a já nemám nikoho, s kým bych se cítila tak skvěle, jako kdysi s tebou. Byla jsem tak neskutečně nevinná, neměla jsem téměř žádné zkušenosti a to, jak jsi mě lechtal v autobuse, snad i bral za ruku a jak ses na mě díval.... Nejspíš jsem si myslela, že to něco znamená. Neměla jsem totiž nejmenší tušení, jak to mnohdy bývá a dopadá.

Týden na to jsem se ocitla ve tvém autě. Zastavili jsme na poli rozprostírajícím se mezi Prahou a mým domovem. Na zemi se povalovaly zbytky sněhu a ty ses po nich s tím obrovským autem snažil klouzat. Málem jsem tě za to zabila, ale ve skutečnosti mi to ani nevadilo. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala. Chvíli jsme seděli, povídali si a pozorovali pasoucí se koně (na tom sněhu? jak?). Pak jsi mě vzal za ruku. Fascinovalo mě, jak byla proti té mé brovská a tak nějak teplá. Ztělesnění bezpečí. Lechtal jsi mě, smáli jsme se, drželi jsme se a nakonec jsem se ocitla zhruba někde na tvém rameni. Cosi mě tlačilo do boku (řadící páka, pravděpodobně), ale mě to v tu chvíli bylo absolutně jedno. Hladil jsi mě ve vlasech, tiskl jsi svou hlavu k té mé a já nejspíš byla šťastná. Byla jsem v bezpečí a s tebou. Možná poprvé a naposledy.
Když jsme se loučili, odmítla jsem tě políbit. A to bylo možná to nejlepší rozhodnutí, co jsem za celou dobu udělala. Jenomže tehdy jsem toho litovala.

Bylo by lepší, kdyby se tohle nikdy nestalo?
Tvoje nika.

quote image


Kam dál