Dopisy na konec světa | 02

Neděle v 13:25 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít.

Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozhodily. Pamatuju si to. Tys byl tehdy ten, který mi z toho pomohl, zlepšil mi náladu a cítila jsem se s tebou skvěle. Je to zvláštní, jak se role během tak krátké doby vyměnily, neboť příčina jsi teď ty a já nemám nikoho, s kým bych se cítila tak skvěle, jako kdysi s tebou. Byla jsem tak neskutečně nevinná, neměla jsem téměř žádné zkušenosti a to, jak jsi mě lechtal v autobuse, snad i bral za ruku a jak ses na mě díval.... Nejspíš jsem si myslela, že to něco znamená. Neměla jsem totiž nejmenší tušení, jak to mnohdy bývá a dopadá.

Týden na to jsem se ocitla ve tvém autě. Zastavili jsme na poli rozprostírajícím se mezi Prahou a mým domovem. Na zemi se povalovaly zbytky sněhu a ty ses po nich s tím obrovským autem snažil klouzat. Málem jsem tě za to zabila, ale ve skutečnosti mi to ani nevadilo. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala. Chvíli jsme seděli, povídali si a pozorovali pasoucí se koně (na tom sněhu? jak?). Pak jsi mě vzal za ruku. Fascinovalo mě, jak byla proti té mé brovská a tak nějak teplá. Ztělesnění bezpečí. Lechtal jsi mě, smáli jsme se, drželi jsme se a nakonec jsem se ocitla zhruba někde na tvém rameni. Cosi mě tlačilo do boku (řadící páka, pravděpodobně), ale mě to v tu chvíli bylo absolutně jedno. Hladil jsi mě ve vlasech, tiskl jsi svou hlavu k té mé a já nejspíš byla šťastná. Byla jsem v bezpečí a s tebou. Možná poprvé a naposledy.
Když jsme se loučili, odmítla jsem tě políbit. A to bylo možná to nejlepší rozhodnutí, co jsem za celou dobu udělala. Jenomže tehdy jsem toho litovala.

Bylo by lepší, kdyby se tohle nikdy nestalo?
Tvoje nika.

quote image

 

Dopisy na konec světa | 01

17. dubna 2017 v 19:50 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

chtěla bych ti toho tolik říct, ale nejsem si jistá jak a kde začít. Takovým zaběhlým zvykem bývá vyprávět od začátku. Ale kde ten začátek byl? Tehdy jsem to nevnímala, a tak nejsem s to říct, kdy přesně se tak stalo. Byl to snad podzim roku dvatisícešestnáct. Listopad? Ach, ano! Konec listopadu. Bylo to zvláštní období. Tolik nových věcí a především lidí. Byla jsem zmatená a snažila jsem se pochopit, kde jsem se ocitla a co vlastně dělám. Tys byl jenom další člověk. Nijak zajímavý či snad hodný mé pozornosti. V tu dobu jsem tě znala jako toho, který kontaktuje mladistvou dámskou část naší školy, svého softbalového týmu a vlastně téměř všeho, kde se nachází. Hnusil ses mi, ale i přesto jsem pocítila jakousi zvláštní úlevu, snad až radost z toho, že jsem i já jedna z nich. Rozumíš? Já měla dobrý pocit z toho, že jsem se stala jednou z milionu.

Psávali jsme si častěji, ty pokaždé první. Bylo to pro mě nové, nikdy se nikdo tak nezajímal, nikdy nikdo nepsal každý den a nechtěl vědět, jak se mám. Doopravdy. Anebo to snad tak nebylo? Byl ten zájem jenom součástí tvého plánu, tvé hry? Předstíraný? Neviděla jsem náhodou jenom to, co jsem vidět chtěla? Pozval jsi mě ven a já souhlasila. Byly Vánoce. Praha měla neskutečnou atmosféru a já jí procházela s tebou, všechna ta světýlka, vůně trdelníku, lidé vyzařující jakési štěstí. Patřičně jsem si to užívala a měla pocit, že si rozumíme. Po dlouhé době mi přišlo, že mě někdo skutečně poslouchá a že je se mnou někomu dobře. Bylo to tak? V mé hlavě byl ale tehdy ještě někdo jiný. Tys byl stále neznámý a nedůležitý. Myslela jsem, že po pár dnech či týdnech z mého života odejdeš. A možná by to tak bylo lepší, ale nechci předbíhat.

Zatím se měj hezky,
Tvoje nika.

Tak nějak nový začátek starého života

8. dubna 2017 v 22:27 | nika |  Other
Inu, jak začít? Není to jednoduché, to mi věřte. S tak dlouho blogerskou minulostí odcházet ze stránky, která přežila téměř čtyři roky (ačkoliv momentálně necelé, avšak přála bych si to do čvrtého výročí nějak horko těžko dotáhnout) a poznala mou osobu takovou, jako málo kdo, všechny moje změny, jichž bylo nesčetně moc, moje pocity, radosti, smutky... Není to vůbec příjemná záležitost, to si jistě dokážete představit, ale bylo to jednoduše nevyhnutelné.
Vůbec první čtenáři článku, který právě vzniká, mě pravděpodobně znají pod přezdívkou Monica., která ale (bohužel, trhá mi to srdce) zanikla stejně tak, jako blog, na němž se vyskytovala. Vlastně bych si docela přála konstatovat, že s novým blogem přichází i mé nové já, ale pravděpodobně se nic nezmění. Je zde jednoduše mé staré já s novou přezdívkou v novém prostředí, na které si bude velice nerado zvykat. Ale změna je život, no ne? Tomu se člověk nevyhne. Jsem přesvědčena, že charakterizovat se zde nijak nemusím. Všichni mě znáte, a pokud ne, brzy poznáte...
Toť asi na úvod. Pokusím se psát o něco málo smysluplněji a pokusím se vám čas od času i něco zajímavého předat, ale jinak to s největší pravděpodobností zůstane přesně tak, jako bývalo. Jsem stále ta slečna v pubertálních letech, tak trochu ztracená a občas dosti nechápající, cítící se sama častěji, než by bylo nutné a momentálně se nacházející v období zkoušení nových věcí, a v neposlední řadě pijící a rebelující více, než by měla.

Doufám tedy, že mě budete mít stále tak moc rádi (a já vás), že si ohlídám svou anonymitu mnohem lépe, než tehdy (takže mi šupejte dát follow na všech sociálních sítích, protože tady se jich už nedočkáte - jediné, co jsem ochotna vám sdělit, je můj twitter), a že se zde dožijeme minimálně té krásné čtyřky.
Na závěr bych vám všem chtěla poděkovat, neboť jste úžasní, nádherní a skvělí. Mějte rádi sebe a mějte rádi všechny okolo, protože neexistuje nic lepšího. A samozřejmě, mějte rádi můj nový blog, ah. No, nejspíš nebudu vtipná ani tady, ale to nevadí. Každý jsme nějaký, že.

(Berte to jako jakousi symboliku. Okno do nového světa, hezčího, možná trochu rozbitějšího a zlomenějšího, ale stejně tak i světlejšího a šťastnějšího. A taky to samozřejmě poukazuje na fakt, že focení je jedna z nejpodstatnějších částí mého života, ale to víte.)

Kam dál

Reklama