Dopisy na konec světa | 02

23. dubna 2017 v 13:25 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít.

Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozhodily. Pamatuju si to. Tys byl tehdy ten, který mi z toho pomohl, zlepšil mi náladu a cítila jsem se s tebou skvěle. Je to zvláštní, jak se role během tak krátké doby vyměnily, neboť příčina jsi teď ty a já nemám nikoho, s kým bych se cítila tak skvěle, jako kdysi s tebou. Byla jsem tak neskutečně nevinná, neměla jsem téměř žádné zkušenosti a to, jak jsi mě lechtal v autobuse, snad i bral za ruku a jak ses na mě díval.... Nejspíš jsem si myslela, že to něco znamená. Neměla jsem totiž nejmenší tušení, jak to mnohdy bývá a dopadá.

Týden na to jsem se ocitla ve tvém autě. Zastavili jsme na poli rozprostírajícím se mezi Prahou a mým domovem. Na zemi se povalovaly zbytky sněhu a ty ses po nich s tím obrovským autem snažil klouzat. Málem jsem tě za to zabila, ale ve skutečnosti mi to ani nevadilo. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala. Chvíli jsme seděli, povídali si a pozorovali pasoucí se koně (na tom sněhu? jak?). Pak jsi mě vzal za ruku. Fascinovalo mě, jak byla proti té mé brovská a tak nějak teplá. Ztělesnění bezpečí. Lechtal jsi mě, smáli jsme se, drželi jsme se a nakonec jsem se ocitla zhruba někde na tvém rameni. Cosi mě tlačilo do boku (řadící páka, pravděpodobně), ale mě to v tu chvíli bylo absolutně jedno. Hladil jsi mě ve vlasech, tiskl jsi svou hlavu k té mé a já nejspíš byla šťastná. Byla jsem v bezpečí a s tebou. Možná poprvé a naposledy.
Když jsme se loučili, odmítla jsem tě políbit. A to bylo možná to nejlepší rozhodnutí, co jsem za celou dobu udělala. Jenomže tehdy jsem toho litovala.

Bylo by lepší, kdyby se tohle nikdy nestalo?
Tvoje nika.

quote image

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tez Tez | Web | 25. dubna 2017 v 19:25 | Reagovat

Ach jo, trochu se v tom vidím... Dřív jsem nedokázala pochopit, proč toho lidi tolik nadělají s podobnými situacemi. Je přece jasné, že ten člověk pro ně není dobrý, tak proč se ho držet? Hahaha. Kdyby to bylo tak snadný. Hlava má jasné a pádné argumenty, ale pitomý city, ty to komplikují. Dokud to sám nezažiješ, nemůžeš úplně pochopit tenhle typ smutku a bolesti. To dilema, který ti svírá plíce. Je dobře, že tu není? Nebo naopak, je dobře, že tu je? Nekonečný kruh dotěrných myšlenek a křičící vzpomínky...

2 Sandra Sandra | Web | 27. dubna 2017 v 21:13 | Reagovat

jemine, to je nádherné♥

3 crazyjull crazyjull | Web | 29. dubna 2017 v 13:04 | Reagovat

Takovéto myšlenky moc dobře znám a tak vím, jak jsou těžké. Já se snažím v těch svých už nepřehrabovat, ale stále a stále se k nim bohužel vracím. A nejhorší je, když dospěješ k nějaké konečné myšlence... jako třeba, že bys ho měla nechat jít a pak si uvědomíš, že ti to vlastně vůbec nejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama