Dopisy na konec světa | 02

23. dubna 2017 v 13:25 | nika |  Dopisy
Drahý J.,

dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít.

Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozhodily. Pamatuju si to. Tys byl tehdy ten, který mi z toho pomohl, zlepšil mi náladu a cítila jsem se s tebou skvěle. Je to zvláštní, jak se role během tak krátké doby vyměnily, neboť příčina jsi teď ty a já nemám nikoho, s kým bych se cítila tak skvěle, jako kdysi s tebou. Byla jsem tak neskutečně nevinná, neměla jsem téměř žádné zkušenosti a to, jak jsi mě lechtal v autobuse, snad i bral za ruku a jak ses na mě díval.... Nejspíš jsem si myslela, že to něco znamená. Neměla jsem totiž nejmenší tušení, jak to mnohdy bývá a dopadá.

Týden na to jsem se ocitla ve tvém autě. Zastavili jsme na poli rozprostírajícím se mezi Prahou a mým domovem. Na zemi se povalovaly zbytky sněhu a ty ses po nich s tím obrovským autem snažil klouzat. Málem jsem tě za to zabila, ale ve skutečnosti mi to ani nevadilo. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala. Chvíli jsme seděli, povídali si a pozorovali pasoucí se koně (na tom sněhu? jak?). Pak jsi mě vzal za ruku. Fascinovalo mě, jak byla proti té mé brovská a tak nějak teplá. Ztělesnění bezpečí. Lechtal jsi mě, smáli jsme se, drželi jsme se a nakonec jsem se ocitla zhruba někde na tvém rameni. Cosi mě tlačilo do boku (řadící páka, pravděpodobně), ale mě to v tu chvíli bylo absolutně jedno. Hladil jsi mě ve vlasech, tiskl jsi svou hlavu k té mé a já nejspíš byla šťastná. Byla jsem v bezpečí a s tebou. Možná poprvé a naposledy.
Když jsme se loučili, odmítla jsem tě políbit. A to bylo možná to nejlepší rozhodnutí, co jsem za celou dobu udělala. Jenomže tehdy jsem toho litovala.

Bylo by lepší, kdyby se tohle nikdy nestalo?
Tvoje nika.

quote image

 


Komentáře

1 Tez Tez | Web | 25. dubna 2017 v 19:25 | Reagovat

Ach jo, trochu se v tom vidím... Dřív jsem nedokázala pochopit, proč toho lidi tolik nadělají s podobnými situacemi. Je přece jasné, že ten člověk pro ně není dobrý, tak proč se ho držet? Hahaha. Kdyby to bylo tak snadný. Hlava má jasné a pádné argumenty, ale pitomý city, ty to komplikují. Dokud to sám nezažiješ, nemůžeš úplně pochopit tenhle typ smutku a bolesti. To dilema, který ti svírá plíce. Je dobře, že tu není? Nebo naopak, je dobře, že tu je? Nekonečný kruh dotěrných myšlenek a křičící vzpomínky...

2 Sandra Sandra | Web | 27. dubna 2017 v 21:13 | Reagovat

jemine, to je nádherné♥

3 crazyjull crazyjull | Web | 29. dubna 2017 v 13:04 | Reagovat

Takovéto myšlenky moc dobře znám a tak vím, jak jsou těžké. Já se snažím v těch svých už nepřehrabovat, ale stále a stále se k nim bohužel vracím. A nejhorší je, když dospěješ k nějaké konečné myšlence... jako třeba, že bys ho měla nechat jít a pak si uvědomíš, že ti to vlastně vůbec nejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama