Dopisy na konec světa | 08

15. června 2017 v 15:47 | nika |  Thoughts
Drahý J.,

jakmile uběhla tvá oslava, všechno začalo být zvláštní. Tvá maturita se pomalu, ale jistě blížila. Psali jsme si snad každý den, avšak ztrácelo to význam. Potkávala jsem tě na chodbách, sem tam jsme prohodili nějaké slovo, ale měla jsem pocit, že tě ztrácím. A to se jednoduše nemohlo stát. Potřebovala jsem tě. A možná jsi i ty potřeboval mě. Tvoje úzkosti se zhoršily, začal jsi chodit na terapie. Učil ses na maturitu a hrál jsi softball. Měl jsi toho moc a na mě jednoduše nevyzbylo místo. Chápala jsem to, ale byl jsi téměř jediný, kdo neodešel po pár týdnech. Kdo jednoduše zůstal i přesto, že se o mě dozvěděl tolik. A teď to bylo, jako bys odcházel i ty.
Jednou jsi mě pozval na turnaj v softballu a já přišla. Věř nebo ne, zamilovala jsem se do toho. Ne kvůli tobě ani kvůli nikomu jinému, zkrátka pouze kvůli tomu sportu samotnému. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem tam později několikrát nešla kvůli tobě. Přála jsem si tě vidět, zase tě pořádně obejmout a možná už nikdy nepustit.
A pak přišlo poslední zvonění. Nejsem si jista, zda jsem se těšila, anebo nikoli. Obávala jsem se toho, co bude - přeci jen náš vztah byl poněkud utajovaný a já neměla ponětí, jak se k tobě chovat. Nakonec ses se mnou bavil mnohem víc, než bys musel. Vlastně jsi většinu času tak nějak postával se mnou a kreslil mi na obličej. Víš, každý rok je to pro mě dosti silná událost, avšak letos o to víc. Neboť jsem vás doopravdy znala a představa, že už nikoho nepozdravím, na nikoho se neusměju a jednoduše některé z vás už nikdy neuvidím, mi trhala srdce. Ještě teď chodím po škole a cítím prázdno. Když jsi tam byl, byla jsem v bezpečí. Věděla jsem, že kdybych potřebovala, bude tam někdo, komu můžu říct cokoliv a pochopí to. Ale po tomhle dní jsi zmizel a já se tam do teď cítím neskutečně sama.

V tu dobu jsem si uvědomila, jak hrozně závislá jsem, byť na sebemenším, kontaktu s tebou. Dostal ses už příliš hluboko, než abych mohla jen tak zapomenout a posunout se dál.

Možná ale tahle období potřebujeme všichni, aby to nakonec mohlo být ještě lepší, než bylo.
Co myslíš?
Tvoje nika

quote, sad, and love image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 16. června 2017 v 19:42 | Reagovat

Když se ti někdo dostane tak hluboko do srdce, tak je těžké ho vypudit ven, když třeba ani nechceš.
Já se se staršími ročníky moc nebavila, takže jsem tohle na střední nezažila, ale vlastně tě chápu. Ono je vždycky zvláštní, jak už tam ti lidi nejsou...

2 Kačka Kačka | 19. června 2017 v 12:06 | Reagovat

Těžko se vzdává lidí :( docela ti rozumím, taky loni odešel maturant.. a je to divný pocit, ještě na začátku roku jsem jej mezi lidmi hledala.. a když se tu objevil? Málo kdo tohle chápe..
Kdyby to tak jen šlo všechno změnit :(

3 Katie* Katie* | Web | 20. června 2017 v 17:34 | Reagovat

Podobné pocity s někým myslím zažil každý. Je to zároveň podle mě tak krásné, že někoho takového máš...i když odchází, nebo je s tebou méně. Ale zároveň je to podle mě i špatný pocit...jelikož, takto hluboko mít někoho je nebezpečné. Je to zvláštní. Těžké člověka vypudit, a jestli to vůbec přímo takto chceš. Je ale možnost se s daným člověkem dál vídat? Určitě se dá najít řešení :) Ročníky odchází a je to divné. Znám to. Byla jsem v prváku a našla si kamarádky jendu z tehdejšího čtvrťáku, druhou jednu ze třeťáku a další z druháku...a bavily jsme se i mezi sebou. A furt se bavíme a vídáme občas a ten internet pomáhá a tak. Ale, jsem nyní ve třeťáku...takže, jistě...tento rok mi odešla ze školy poslední z nich a je to opravdu hodně prázdné a divné bez nich a i těch jejich, i když stupidních, tříd a prostě lidí, které sem byla zvyklá. I když se škola plní dál novými. Navíc já mám děsnou třídu vůči mě, takže to byly i takové mé jediné dušičky na povídání v této budově. Njn :) Ale chce to čas a pozitivní myšlení :) To bude všechno ok, uvidíš :) Mimochodem, opravdu zajímavý a pěkný druh článku :)

4 Michelle Michelle | Web | 22. června 2017 v 12:24 | Reagovat

Je na nic, když se někomu svěříš, začneš na něj spolýhat a věříš mu a on se pomalu vzdaluje. Popravdě nechápu jak někteří lidé se po tomhle všem můžou v klidu tvářit jako že se nic neděje. Vždyť je to přece strašně divný, když někoho znáš, jeho oblíbenou barvu, jeho oblíbenej film, jeho smích a potom prostě odejde a co máš asi dělat s těma informacema teď?
Mrzí mě, že se to takhle vyvrbilo, ale třeba to tak mělo být. Třeba to teď pro tebe bude jen lepší :)

5 Andey Andey | Web | 23. června 2017 v 18:00 | Reagovat

Je mi líto, že takhle zmizel z tvého života. Někdo, kdo - jak to říkám já - dostal do hlavy, tak je pak těžký tvářit se, že je všechno v pohodě. Ale věř mi chce to čas. A možná, co ty víš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama