Červenec 2017

PHOTOS | Poland

30. července 2017 v 17:10 | nika |  Photos
Ah, a půlka prázdnin je opravdu za námi. Nevím přesně, jak se to stalo, neboť stále tak nějak přežívám a nežiju. Nicméně uplynulý týden jsem přežila v Polsku, kde mne celou dobu otravovala kamarádka, takže jsme se rozhodně nenudily a já si čas od času i něco užila. Viděly jsme opravdu spoustu míst, která se vám pokusím přiblížit na fotce, ačkoliv to nikdy dost dobře nejde. Jestli mě v té zemi něco opravdu překvapilo, byla to relativní chudoba a stále dýchající socialismus. Centra měst byla krásná, ale jakmile se šlo o něco dál, člověk si začal připadat jak v nějaké chudší jižní zemi. Bylo to zvláštní.

Varšava:



Zběsilé básnění | 04

27. července 2017 v 16:09 | nika |  Other
Proč se cítím prázdně,
když je kolem tak krásně?
Mám všechno, co potřebuju,
po světě si poletuju

Přesto něco chybí,
víš, jsme pořád živí,
jen cítime moc bolesti,
prožíváme beze cti.

Chci zas vnímat,
cítit a být vděčná,
jenomže ta prázdnota věčná
zabíjí.

- - - - - - - - - - -

Taková lamárna psaná kdesi v Nizozemsku. Až na ten poslední řádek se mi vlastně moc nelíbí, nicméně poslední dobou moje básnické střevo zase tak nějak zmizelo. Pokud jsem ho tedy vůbec někdy měla. Spíš ne.

Dopisy na konec světa | 10

24. července 2017 v 11:58 | nika |  Thoughts
Milý J.,

odmaturoval jsi. A já si naivně myslela, že to bude obrat k lepšímu, že teď už budeš mít čas a uvidíme se. Ale víš co? Tvoje "po maturitě" se změnilo na "o prázdninách, protože teď pracuju a mám tréninky". V tu dobu jsem měla odejít, protože i tehdy jsem moc dobře věděla, že takhle to nefunguje. Ale já si asi pořád myslela, že to jednou bude lepší. Týden potom byl ve vašem softbalovém areálu mezinárodní turnaj, a tak jsem tam s kamarádkami chodívaly a fandily. Jednou, byla to sobota, jsem jela z centra Prahy a měla v plánu se stavit na finále, kde jsi ani nehrál. Nicméně já tak nějak doufala, že tam budeš. Po cestě jsme potkaly jednu slečnu ze školy, která má pověst prvotřídní děvky, a trochu jsme se daly do řeči. Zmínila jsem se, že jdu na ten zápas a taky jsme trochu mluvily o tobě. Její "jéžišmarja J." jsem brala jako signál, že tě nemá ráda. Jenomže takhle reagují všichni, přestože pravda je jinde. Na zápase jsi opravdu byl, seděl jsi naproti a neustále jsme na sebe koukali a dělali naše prazvláštní obličeje. Nicméně pak jsi odešel, a já si ve stejnou chvíli chtěla jít koupit něco do obchodu. Kdybys šel domů, byl by to stejný směr, ale ty ses vydal jinam. Na vyhlídku, která je téměř vedle hřiště a zažila nejednu sexuální scénu. A víš, co je nejlepší? Že když jsi odcházel, a ne sám, šly proti tobě moje dvě kamarádky. A já jim šla naproti. Šla jsem za vámi. Byl jsi s tou slečnou, jejíž "jéžišmarja J." před sebou uvidím asi hodně dlouho. Přidala se k vám ještě jedna její kamarádka, podobného ražení, a mně asi došlo, že na vyhlídce jste si nebyli pokecat. Hrozně mi to ublížilo. Chtěla jsem to skončit a řekla si, že už ti nedovolím mi ubližovat. Odebrala jsem si tě na všech sociálních sítích a poprvé v životě byla doopravdy rozhodnuta, že už ti nenapíšu.
Ráno jsem ale otevřela facebook a vyskočila tam na mě tvoje fotka. Někdy v noci jsi mi jí poslal a neměl ani tušení, že už nejsme přátelé. I tak jsem si to ale nechala vysvětlit, "nic nebylo, jenom cígo, moje poslední", bylo mi řečeno. Zda jsem ti věřila? Asi jo. Vždycky jsem ti věřila, což nejspíš byla chyba. Psali jsme si dlouho, oba jsme se omluvili za naše chování. Slíbil jsi, že půjdeme ven, jenom potřebuješ čas. Tvůj život byl taky bordel, chápala jsem to. A tak jsem si tě zase všude přidala, jen ses tomu zasmál.

Teď bych si přála, abych to neudělala. Aby ten večer byl opravdu tím posledním, co jsme si psali a cos byl v mém životě. Bylo by to tak lepší, pro oba.

Proč to prostě nemohlo být jako na začátku?
nika

him, let go, and quote image

DIARY | Mariánské lázně

19. července 2017 v 13:06 | nika |  Diary
Hodnou chvíli jsem přemýšlela, zda o uplynulém víkendu napsat. Stalo se spoustu věcí, proběhlo několik poprvé a o některých je mi trochu podivné psát, avšak současně cítím jakousi potřebu to ventilovat.
Inu, stalo se tak, že jsme samy s kamarádkou vyrazily do Mariánských lázní, neboť tam má byt. A věřte nebo ne, hned první večer jsme trochu náhodou a trochu očekávaně potkali jednoho chlapce. Česky jsme se moc dobře nedomluvili, a tak jsem zjistila, že anglicky umím absolutní minimum. Nicméně, když se k nám od tohoto pohledného albánce donesla odpověď na to, zda pije alkohol, "no, I'm muslim", začala jsem trochu přemýšlet, co já to tam vlastně dělám se svým životem. Člověk by čekal něco tmavšího, snad hnědé oči a hnědé vlasy, ale on tam před ním stojí vysoký blonďák se světlýma očima, tak roztomile nervózní, a on je to muslim. Nu, dobrá, druhý den půjdeme do kina, vezme svého bratrance a nezávazně se pobavíme.


PHOTOS | Netherlands

14. července 2017 v 11:20 | nika |  Photos
Nu, nebyla bych to já, kdybych si z dovolené - ačkoliv ne zrovna povedené - neodvezla několik stovek fotografií a následně se v nich několik dní neutápěla. Musím se přiznat, že tentokrát se mi téměř žádná fotka nelíbí, avšak i tak jsem pro vás několik koukatelných vybrala.

Utrecht


Summertime sadness in Netherlands

9. července 2017 v 22:18 | nika |  Travel
Ah, já si tu Lanu jednoduše nemohla odpustit. Mimo jiné název té písničky - Summertime sadness - naprosto vyjadřuje každé moje prázdniny, ačkoliv se pravidelně urputně snažím tvářit, že to tak rozhodně není, a že jsem si ty dva volné měsíce řádně užila. I letos moje jediné přání bylo, aby byly ty nejlepší a abych byla šťastná. Jak to vypadá po první týdnu?

Dost bídně. Přemýšlela jsem až až, jak to pojmout. Rozplívat se nad nizozemskými městečky a domečky a nalhávat si, že to bylo úžasné a vychválit vám to až do nebes? Možná by se to dobře četlo a já bych aspoň na chvíli uvěřila tomu, že je všechno v pořádku, ale nač tvrdit něco, co není pravda?
Inu, nizozemská městečka jsou doopravdy nádherná, ne, že ne. Všechny ty obyčejné domy, které by člověk nejraději zulíbal k smrti kvůli jejich roztomilosti, moderní stavby, díky kterým vám málem vypadnou oči, jak dobře se na ně kouká, všichni ti milí lidé hovořící jakousi chrochtanštinou, kterých se bojíte. Ano, bojíte. A to je přesně můj problém, to je problém celé zmiňované dovolené a dost pravděpodobně i celých letošních prázdnin.
Netroufám si nic diagnostikovat, nejsem momentálně s to o tom tak otevřeně mluvit, avšak je to vcelku jednoduché. Bojíte se jít po ulici, bojíte se promluvit, bojíte se stát na místě, kde je plno lidí. A věřte nebo ne, Amsterdam či takový Rotterdam je těchto situací přeplněn až po okraj. A tak prostě chodíte, snažíte se vydýchat všechny ty pohledy, které ani ve skutečnosti nemíří na vás, to jenom váš mozek si to prazvláštně tvoří, a předstíráte, že je vám krásně. Mělo by být. Ale vy máte pocit, že neexistujete. Konec školního roku jako by ani nebyl. Prázdniny? Opravdu je to tohle, anebo teprve ten pocit štěstí a radosti, který by vás celé dva měsíce měl doprovázet, přijde? Měl tu být už dávno, jenomže vy jste ani pořádně nezaregistrovali, že to volno už začalo. A že jste vlastně ještě pořád naživu.
Pojďme ale na chvíli upustit od mých pocitů a podívat se čistě na věc. Amsterdam, Rotterdam, Den Haag, Scheveningen, Utrecht, Edam, Volendam... Jestli existuje dokonalost, zní takhle. Procházet se po Amsterdamu je jako žít v pohádce, v Rotterdamu vás pohltí zbrusu nové a moderní stavby, v Haagu zjistíte, že vlastně nemáte na co koukat, a tak si koupíte sukni, Scheveningen je takový ošklivější nizozemský Brighton, Utrecht si na první pohled zamilujete a nasajete vůni marihuany (ostatně jako v Amsterdamu... anebo u němců, kteří jsou ubytování vedle vás), s trochou (ne)štěstí v Edamu narazíte na sýrové trhy a dědky, kteří v čemsi soutěží, přičemž je vám za ně trapně, a nakonec Volendam, kde bezpochybně stojí za to projít neprobádané uličky a zákoutí.
A ještě každé ráno najít na snapchatu fotku J., jenž je adresátem všech mých dopisů na konec světa, bez trička. Upřímně, co víc si přát? Snad už jen nemít sociální fobii, že?

Ať je Nizozemsko sebekrásnější, já mám stále pocit, že neexistuju. Proběhlo pouhých pár okamžiků, kdy jsem naprosto přesně věděla, že jsem, že žiju, že jsem tady, na úchvatném místě, a mám důvod být šťastná. I přesto se do sytosti vyválet v mé české postýlce byla bezpochybně jedna z nejlepších věcí za celý týden. Smutné nebo ne, je to tak. Teď už stačí se jenom připravit na všechny ty osoby a jejich tváře, které potkám během zbytku prázdnin, a doopravdy si je užít. A znovu začít cítit a vědět, že naživu vážně jsem. Občas mi to totiž někdo musí připomenout.


Zběsilé básnění | 03

7. července 2017 v 14:25 | nika |  Other
Chci jenom poslouchat tvůj hlas
a křičet tvoje jméno,
možná je to všechno v nás
a není to vlastně jedno?

Ruce, nohy, vlasy, ústa
moje, tvoje, spolu.
Duše pustá
stahuje nás dolu.

Chybíš mi,
víš?
Radši jdi,
anebo mi buď blíž.


- - - - - - - - - - -

Zdravíčko. Momentálně s největší pravděpodobností brouzdám po nizozemských půdách. Snad obdivuji krásy Amstredamu, Haagu nebo Utrechtu a doufám, že si to patřičně užívám. O nic nepřijdete, nebojte. Moje umělecká duše se tam jistě vyřádí.
Užívejte léta!