Srpen 2017

Dopisy na konec světa | 12

28. srpna 2017 v 8:20 | nika |  Thoughts
Milý J.,

pak už jsme se nikdy neviděli. Snapovali jsme, psali si každý den. Tolikrát jsme byli domluveni na nějaké schůzce. Já k tobě, anebo ty ke mně. Já totiž souhlasila, že se s tebou vyspím. A myslím, že to bylo jenom proto, že jsem tě chtěla vidět. Nezní to šíleně? Taky jsem to chtěla, ale nebylo to pro mne prioritou. Pro tebe to možná celou dobu bylo jenom o tom, ačkoliv tvrdíš, že ne. Nikdy se to neuskutečnilo. Jeden z nás to vždycky zrušil. Nejspíš je to dobře, ale i tak vím, že pokud se naskytne další přiležitost, oba se jí chytíme. Budu toho litovat, ale nedokážu tě nechat jít. A pokud je tohle jediná šance, jak tě znovu vidět, podstoupím jí. Jsem hloupá. Protože ty se mnou jen tak někam zajít nechceš. Potřebuješ od lidí brát to pozitivní, co já ti nejspíš dát nemůžu. Chápu tě. Je to v pořádku.
Tolik se nezajímáš, nepíšeš, už ani snapy neposíláš. Poslední dobou jsem to byla já, kdo se ozval. A už nechci být. Podvědomě totiž vím, že si zasloužím něco lepšího. Někoho, koho bude zajímat i moje osobnost, ne jenom tělo. Já jen potřebovala slyšet, že se někomu líbím. A potřebuju stále. Tebe.
Pořád je tady ale ta věc, kterou o mně víš pouze ty. Byl jsi tím, kdo mi ukázal, že to, co se děje, není v pořádku. Uvědomila jsem si spoustu důležitých věcí a začala s nimi pracovat. Bez tebe bych k psychologovi asi nikdy nešla. A tahle věc - moje, naše psychika - je to, co mi brání tě nechat jít. Víš toho příliš moc. A rozumíš tomu. Málokdo by mi momentálně dokázal dát víc, než ty. Je to naděje, že jednou bude lépe. Protože tobě je. A mně bude taky. Ale nechci, aby to bylo bez tebe.
Víš, čím déle tě nevidím, tím víc mi chybíš. Tím víc tě mám ráda. Dává to smysl?
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem začala něco cítit, J. A to jsem nikdy nechtěla. Omlouvám se. Možná jsem porušila naši dohodu. A to už dávno, jen jsem si to nechtěla připustit. Nedokážu tě dostat z hlavy. A to dost pravděpodobně nebude proto, že tě mám ráda jako kamaráda. Je v tom něco víc.
A pak jsou dny, kdy nic víc nechci. Přesně jako tehdy na zápase jsem ráda za to, jak to je. Chci být jen kamarádka.
Vůbec se nevyznám v tom, co k tobě cítím.

Jedno vím ale jistě - mám tě ráda,
Tvoje nika

P.S: Neodcházej, prosím. Zničilo by mě to.

quote image

Dopisy na konec světa | 11

22. srpna 2017 v 19:50 | nika |  Thoughts
Milý J.,

na softball už jsem přišla jenom jednou. Doprovodil mě tam jeden kamarád, což jsem tak úplně nechtěla, nicméně zbavit se ho nedalo. Po prvním zápase se vytratil kamsi na oslavu a já osaměla na tribuně. Napadlo mě zajít se podívat do klubovny, kde mezi zápasy vždycky posedáváte. Samozřejmě, že jsi tam byl. Ze začátku sis mě vůbec nevšiml. Šel sis pro párek v rohlíku - tedy dokonce dva, bezpochybně, jinak bys to nebyl ty - a když ses otočil, uviděls mě. Kývnul jsi hlavou, že mám s tebou jít ven. Neubránila jsem se úsměvu. Bylo to poprvé, co jsi tam nějak víc projevil, že se známe. Zůstávala jsem i na druhý zápas, ptal ses. Cesta na hřiště byla krátká, ale mně to v tu chvíli stačilo. Když jsme se loučili, objal jsi mě. Nechtěla jsem tě pustit. Už nikdy.
Foukalo. Byla mi čím dál větší zima. Těsně před začátkem druhého zápasu jsem na tebe volala, zda nemáš mikinu. Měl jsi. V šatně. Tam už jsi teď nemohl. A tak jsi mi sehnal jakousi deku s logem vašeho týmu. Seděla jsem tam, sluchátka v uších, a usmívala se. Každou chvíli jsem se vinula do deky víc a víc a myslela na to, že je od tebe. Během zápasu jsem se začala bavit s tvým kamarádem, který se tam taky jel podívat. Zjistili jsme, že se známe. Kdysi jsme jeli na stejný tábor. Svět je malý. Řekl tam větu, která se mi vryla do paměti. ,,Nedivím se, že si s J. tak rozumíte." Přemýšlela jsem, jestli je to pravda. V tu dobu jsem o tom hodně pochybovala, bylo to mezi námi zvláštní. A on, jako by mě tou větou ujistil, jako bych znovu začala věřit tomu, že bavit se s tebou je dobře.
Byl to kouzelný den plný krásných momentů. Od začátku až do konce. A jak jsem tam tak seděla, uvědomila si, že to je všechno, co chci. Nic víc. Jenom nenápadně existovat, pozorovat a mít v životě lidi, které mám ráda. A hlavně tam mít tebe, ale jenom jako kamaráda. Nechtěla jsem víc. Na tu jednu jedinou chvíli jsem si tím byla opravdu jistá.

Víš, až bude další zápas, půjdu tam. A budu myslet na tenhle den, kdy mezi námi všechno bylo v pořádku.
S láskou,
nika

quote and sad image

unexpected situations

18. srpna 2017 v 12:55 | nika |  Thoughts
Víte, člověk se občas dostane do situace, kdy si uvědomí spoustu věcí. Tahle situace často přichází naprosto nečekaně, třeba ve chvíli, kdy se bavíte s kamarádkami na cestě domů po skvěle prožitém dnu, smějete se a nevnímáte okolí. Je pozdě večer, musíte být do jedenácti doma. Autobus stále stojí na výchozí zastávce, má ještě minutu do odjezdu. Moc lidí domů nejede, my čtyři a nějací chlapi. Toho si ale nevšímáte, vnímáte jenom svoje kamrádky a říkáte si, jak je vám vlastně dobře. Že jste šťastní, ačkoliv jenom ná pár chvil. A najednou někdo vedle vás spadne. Slyšíte tu ránu, leknete se, otočíte se a vidíte paní, jak leží v uličce a nehýbe se. Chtěla jsem jí pomoct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co říct, co udělat, a tak jsem jenom seděla se zúčastněným výrazem a nechala v tom kamarádky. Ležící se o chvíli později začala zvedat, ale moc jí to nešlo. Na pomoc přišli dva muži. Kamarádky zjistily, že jí teče krev z hlavy. Byl to jen škrábanec, ale kamarádka v prvotním zděšení už skoro volala zachránku. A já si v tu chvíli uvědomila, že to bych nemohla. Kdyby to záviselo na mně a musela bych vytočit číslo a něco povídat, nezvládla bych to. Pravděpodobně bych si ani na to číslo nevzpomněla. Nebylo to ze stresu, byla to ta prokletá sociální fobie. Víte, že v tomhle momentě je všem úplně jedno, co říkáte, jestli se zadrháváte, potíte, červenáte. I vám je jedno, co si o vás ty lidi budou myslet. Ale nejste schopní to udělat. Kdyby někdo umíral, možná ho ani nezachráníte, jen proto, že je ve vašem mozku něco trochu špatně. Kdyby na to volání opravdu došlo, možná bych se po patřičném přemlouvání nakonec odhodlala, ale nejspíš bych to nechala na někom jiném. Jako v téměř každé sociální situaci.

DIARY | Pár dní v Krkonoších a jiné maličkosti

10. srpna 2017 v 22:19 | nika |  Diary
Za poslední dobu se hodně věcí stalo. Ne nic zásadního nebo snad nezapomenutelného, ale všechny kouzelné momenty, ať už byly sebemenší, tvoří něco krásného, a tak se o ně s vámi chci dneska podělit.
Bylo to tak, že se v mojí hlavě zrodil nápad, sebrat zhruba sedm spolužaček a strávit několik dní v krkonošském bytě jedné z nich. Ta nemůže, tu nepustí, ta je ve Francii. Až jsme postupně zbyly čtyři. A z těch čtyř? Tu nepustí a ta onemocněla. Nakonec jsme jely dvě a bylo to asi to nejlepší, co se mohlo stát. Procházely jsme okolní lesy, louky, vesnice, chodily na obědy a vařily všemožné speciality (hah, k tomu se raděj víc nevyjadřovat) a plně se ponořily do krásy toho čistého vzduchu, minima lidí a neposkvrněné přírody. Člověk od Prahy to moc často nezažije a mrzí mě, že jsem téměř zapomněla, jaké pohlazení po duši je několika kilometrová procházka lesem a místo přeplněného gigantického obchodu pouhý vesnický obchůdek s pár lidmi. Jen jsme vkročily do Prahy, auto tam, auto tam. Lidé mačkající se všude možně, až má člověk pocit, že ho snad pohltí a on přestane dýchat (anebo je to jenom pocit člověka se sociálně úzkostnou poruchou), nicméně ať se tam člověk cítí jakkoliv, v Praze nikdy nikdo není sám. A to je docela děsivá myšlenka.


Zběsilé básnění | 04

4. srpna 2017 v 11:32 | nika |  Other
Bylo to, jako bych už nebyla sama,
chvíli nepadala do neznáma.
Jako bys mě nikdy nechtěl pustit,
asi to byl jenom můj pocit.

Nechala jsem tě přijít moc blízko,
i když jsem věděla, že přijde pád nízko,
všechny ty lži, že mě máš rád
byly jen plný mejch ztrát.

Nedokážu tě nechat jít,
ale teď už můžu stejně jen snít
o tvejch rukou na mým těle,
kdy jsme se dotýkali tak nesměle.

Nic víc mi nezbylo,
všechno se rozbilo,
vzpomínky blednoucí,
už jsme jen kolemjdoucí.


- - - - - - - - - - -

Inu, to jsem tak sesmolila další básnický počin kdesi na cestě z Polska. A ta fotka je mimochodem z mého doposud nejlepšího focení, ačkoliv jsem nějakou tu dobu poté vůbec nemohla dýchat, protože dýmovnice v malém prostoru jsou jednoduše zlo. O více fotek se s vámo bohužel nepodělím, neboť můj obličej není hoden zveřejnění, eheh.