Září 2017

Dopisy na konec světa | 13

Sobota v 12:15 | nika |  Thoughts
And I swear I hate you when you leave, but I like it anyway...

J.,

nějak nevím, jak začít. Možná jsem se celé léto těšila na ty víkendy, které budu opět trávit na softballu a koukat na tebe. Přála jsem si tě vidět. Ale když jsme se s kamarádkami dohodly, že se půjdeme podívat na jeden důležitý zápas, ve kterém jsi ani nehrál, vlastně mě ani nenapadlo, že tam pravděpodobně budeš. Byl jsi. A když jsem tě viděla, necítila jsem vůbec nic. Problesklo mi hlavou, že bych vlastně měla spíš odejít, než si jít sednout na jediné místo vedle tebe a tvých kamarádů. Už tehdy jsem věděla, že budu odcházet zklamaná. Jako pokaždé. V mém životě jsou totiž akce, které ani jinak nekončí. Je to zvláštní, ale občas se na to i těším. Je to taková jistota.
Seděla jsem téměř vedle tebe. Choval ses... prostě jako ty. Je to humor, kterému rozumím. Ale i ten má svoje hranice, víš? Protože když o tom zpětně přemýšlím, bolí to. Potřebovala bych tam tu tvou část, která je hodná, ochotná pomoct a zajímá se. Místo toho jsem dostala pořádnou dávku "co čumíš?" a vět, které bych od tebe už nikdy nechtěla slyšet. Nemyslel jsi to tak, ale zklamalo mě to. Tohle nejsi ty. Je to obrana. Protože nechceš, aby se k tobě někdo dostal tak blízko, jako ses ty dostal ke mně. Dovolila jsem ti to a lituju toho. Nezasloužíš si být ten, který ví všechno. A ten, díky kterému se bojím otevřít se někomu dalšímu.
Neustále ses na mě koukal. Vím, že mě pořád chceš. Ale nedokážu určit, proč se toho bojíš. Zval jsi mě ten večer do pivnice. Přemlouval jsi i kamarádky, aby tam šly. Ani jedna z nás to hned nepotvrdila, ale já chtěla jít. Kdybys to nebyl ty a kdybych to nebyla já, začala bych si v hlavě utvářet představu, jak by ten večer mohl dopadnout. Ale já věděla, že tak nedopadne. Protože vím, jak naše dohody končí. Nikdy nikam nejdeme. A navíc by to nekončilo zklamáním, nýbrž pivnicí. Takhle to prostě nefunguje.

A tak, když zápas skončil, prostě jsi odešel. Odešel jsi, jako už tolikrát, ačkoliv tvrdíš, že nikam neodcházíš. Přitom to děláš pořád dokola. V autobuse ses rozloučil a zmizel.
Někdy bych si přála, abys zmizel nadobro. A zároveň nedokážu přestat chodit na další zápasy.Nedokážu ti přestat psát pokaždé, co se něco stane. Nedokážu ti dovolit, abys úplně odešel. Protože to pravděpodobně nechceš ani ty.
Vím, jak se na mě díváš.
nika

Zběsilé básnění | 05

11. září 2017 v 18:05 | nika |  Other
Pořád mi ubližuješ
a já tě nedokážu nechat jít,
i když vím, že by mi bez tebe bylo líp

byl jsi tím, koho jsem potřebovala,
kdybych řekla, že už to není jen minulost,
tak bych lhala

pořád je tu ta část, která tě potřebuje
a s krvácejícím srdcem pozoruje,
jak tohle děláš dalším

chtěl jsi mě, když já nechtěla tebe,
přišel jsi jako blesk z čistého nebe
a teď? Prostě jsi šel dál,
jako by ses furt za někým hnal

a já už to nejsem.

autumn, fall, and lost image

- - - - - - - - - - -

Víte, občas přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych mu to všechno dala přečíst. Nebo spíš - kdybych přiznala, že je to opravdu o něm. Ale nikdy to neudělám, protože vím, že už by mi nikdy nenapsal. A vím, že jediná možnost je kompletně ho vymazat ze života. Jenomže to nejde, protože toho máme až moc společného. Je všude, ačkoliv už není nikde, rozumíte?
Fotka je z minulého podzimu, ale to snad nikomu vadit nebude.

PHOTOS | Madeira

7. září 2017 v 21:15 | nika |  Photos
A protože venku panuje září jako vyšité, člověk skoro aby chodil ve dvou zimních bundách, je ten pravý čas se ještě na chvíli vrátit zpátky do tropů - na Madeiru. Je mi smutno, jak tu tak sedím a zírám na ta fota. Hned bych se tam vrátila. Třeba rovnou na celou zimu.



DIARY | Madeirská dobrodružství

3. září 2017 v 13:28 | nika |  Diary
Nuže, dámy a pánové. Pravděpodobně by bylo na místě vám oznámit, že opravdu netuším, kam se poděly ty dva měsíce prázdnin a že do školy mám připravenou akorát jednu propisku, nicméně o tom dnešní článek rozhodně nebude. Ještě se na chvíli totiž vrátíme do těch prosluněnných dnů, do toho konce prázdnin, který jsem prožila na Madeiře.
Madeira - řekne se, a člověk hned začne přemýšlet, kde že to vlastně je. Málokdo na to doopravdy přijde. Je to jednodušše pár ostrůvků, pouze dva obydlené, zhruba na úrovni Maroka, uprostřed Atlantiku. Je to dosti dálka, a tak vás ani nepřekvapí, že je to tam úplně jiné. A je to úplně neskutečné.


Na samém začátku vás čeká deváté nejnebezpečnější letiště světa, neboť jinak se tam z pevninské Evropy nedostanete. Když - a pokud - úspěšně přistanete, nejspíš se zastavujete na každých pár metrech a vůbec nechápete, kde jste se to ocitli. Je to nádhera. Domečky a roztomilá políčka se krčí v obrovských kopcích, silnice se klikatí po útesech a ztrácí se v tunelech, vrcholky hor se schovávají v mracích. Nezní to úžasně? To, co u nás roste jako bylina, oni znají jako keř. Jejich stromy jsou v Česku keře. A naše stromy? Ty tam vlastně ani nemají. Je to absolutně něco jiného. Dole u oceánu se cítíte jako na normální dovolené u moře. Stačí vyjet pár metrů do hor a jste skoro v Alpách. Východní mys je zase jako poušť. Za jeden den vlastně projedete několik zemí a vegetačních pásem, přitom se nacházíte pořád na jednom a tom samém malém ostrově. Je to neuvěřitelné. Ani teď nemám slov na to, co jsem viděla. Bylo to prostě jako v ráji a pokud bych si měla vybrat jednu destinaci, kam se určitě jednou vrátím, byla by to právě Madeira (a Velká Británie). Najednou mi všechno ostatní přijde takové nudné, nezajímavé, všední. Návrat do Prahy jsem skoro obrečela.