Říjen 2017

Dopisy na konec světa | 14

Včera v 21:00 | nika |  Thoughts
A když tě po tom všem konečně požádám, abys odešel - a na chvíli jsem si doopravdy jista, že si to vážně přeju - najednou chceš zůstat.
Proč?
Protože mě máš rád. A určitým způsobem mě taky potřebuješ.

Víš, vždycky jsem pro tebe byla taková jistota. Ta, která o tobě ví věci, které nikdo jiný ne, a přesto neodejde. Bude ti tolerovat, co uděláš, neotočí se zády. A nepřestane tě mít ráda.
Jenomže já můžu odejít, pokud budu chtít. A když jsi to zjistil, lekl ses.
Teď je to, jako bychom se vrátili v čase. Když chceme, napíšeme si o snapy. Vlastně mi to docela chybělo. Slyšet všechny ty tvoje řeči, slyšet, že moje tělo se někomu líbí. Čas od času si napíšeme jenom tak, probereme, co se stalo a nestalo. Je to jako dřív. Jako by to tak bylo celou dobu. Jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo.

Možná si nepíšeme každý den, jako to bývalo, ale konečně mi to došlo. Došlo mi, že to není třeba. Stačí, když tu jeden pro druhého budeme. Pořád jsi jeden z mála, který toho o mně ví tolik. A já jedna z mála, která to ví o tobě. Jsme pro sebe důležití. Občas se prostě potřebujeme.
Je to víc, než jsem si kdy přála. Víš, ten pocit, že mám někoho, kdo chápe. A kdo nechce odejít.

Děkuju,
tvoje nika

love, couple, and art image

kolotoč lidí a pocitů

15. října 2017 v 21:37 | nika |  Diary
Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc.

O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo.
A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na Strahově. Spolu. Tam, kde teď bydlí. Co si myslet? Šli jsme do hospody. Víte, je to zvláštní. Stalo se přesně to, co jsem si celou dobu přála, aby se stalo. Ale já dostala strach. Tak strašný strach, že místo smíchu jsem málem brečela. Nedokázala jsem se radovat. Seděla jsem tam, ruku v ruce, poslouchala, jak se mu líbí moje oči, vlasy, já. A necítila nic. Veděla jsem, že bych měla. Ale jako by ve mně už dávno něco umřelo. Nedokážu prožívat radost, je tu jenom neustálý strach a smutek. Z čeho? Těžko říct. Ale žere mě to zaživa. Potřebuju pomoct.
Když jsem pak ležela v jeho posteli, vedle něj, na něm, pod ním, a koukala mu do očí, něco jsem cítila. Ale tak strašně moc mi to připomínalo J. Tehdy jsme leželi stejně tak, a kde jsme teď? Nechci, aby to dopadlo stejně, zničilo mě to. A ještě jedno rozbití mého srdce na milion kousíčků si nemůžu dovolit. Na druhou stranu vím, že pokud se to už nikdy nebude opakovat - přesně jako s J. - zničí mě to stejně. Co teď? Co je vlastně to, co potřebuju? Co je to, co chci?
Asi je to čas.
Čas na to, rozmyslet si, jak moc hluboko ho chci pustit. Co všechno jsem ochotná ztratit a na oplátku najít. A kdo ví, třeba už nikdy nenapíše. Třeba jsem to úplně zvorala.
Ostatně, jako vždycky.
Tak i tak, nevěřím tomu, že se to stalo. Jestli jsem přeci jen v posledních měsících něco cítila - kromě situací s J. - bylo to právě včera. Je to dobře nebo špatně?
To nejspíš zjistím až časem.

hurt, quotes, and sad image

klíč ke štěstí

2. října 2017 v 18:43 | nika |  Thoughts
Inu, ono se děje spoustu věcí. Tu škola, tu oslavy, tu taneční, tu kalby, tu noví lidé, tu staří známí. Je toho všeho tak moc, je to jako hurikán zážitků, myšlenek a lidí, všechno se míchá, začíná, končí. Lidé spíše přícházejí, než odcházejí. A když je poprosím, aby po tom všem doopravdy odešli, najednou nechtějí. Ale o tom jindy. To si tak někdy sednu a sesmolím další bezcenný dopis na konec světa.
A víte co? Ono je to všechno vlastně strašně jednoduchý. Jedu domů, auto je narvaný lidma, který znám odjakživa. Byli moje dětství, a pak, když jsem odešla za novejma lidma, zapomněla jsem. Anebo snad oni zapomněli. Už jsme se nepotřebovali. A trvalo nám několik let, než jsme se zase našli. A tak jedeme, každej je obohacen o lidi z nový školy, o vzlety a pády, každej jsme si za tu dobu něco zažili. A je to nádherný, protože si zase máme co říct. Smějeme se a já skoro pláču, protože mi to dojde. Jak je to tak hrozně jednoduchý. Stačí totiž mít kolem sebe ty správný lidi. A když se rozhlídnete, zjistíte, že je jich šíleně moc. Možná jsou to lidi, který znáte celej život. Možná to jsou ty, který jste poznali před měsícem, týdnem, včera. Možná to jsou úplně všichni kolem vás.
Brala jsem to jako samozřejmost. Lidi, který jsou kolem mě. Tak moc jsem se zaměřila na to, co se děje ve mně, až jsem zapomněla, co je venku. Zapomněla jsem žít.
A když jsem přijela domů, napsala jsem J. Napsala jsem si o ty prachpitomý nudes, jako jsme to tehdy dělávali. Už dlouho mě neoslovil jménem. A teď přišlo Moni. Věřte nebo ne, bylo to jako dřív. Jako by se nic špatnýho nikdy nestalo, byli jsme zase dva středoškoláci, který mezi sebou mají něco víc, než kamarádství. A je to přesně to, co chtějí.
Usmívala jsem se celej večer. Protože je všechno tak, jak bejt má. Není to ideální - ale to nikdy nebude. Musíte to přijmout. A přestat se ve všem tolik nimrat, patlat a plácat, přestat tak naléhat, protože ono to přijde samo.
Klíčem ke štěstí je mít kolem sebe ty správný lidi.
Fakt, takhle jednoduchý to je.
A pokud si řeknete, že je nemáte, podívejte se.
Taky jsem si to nemyslela.
Ale mám. Každej máme.
Mrzí mě, že jsem si to neuvědomila dřív.
Že jsem se pořádně nepodívala.

beautiful, quotes, and love image