kolotoč lidí a pocitů

15. října 2017 v 21:37 | nika |  Diary
Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc.

O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo.
A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na Strahově. Spolu. Tam, kde teď bydlí. Co si myslet? Šli jsme do hospody. Víte, je to zvláštní. Stalo se přesně to, co jsem si celou dobu přála, aby se stalo. Ale já dostala strach. Tak strašný strach, že místo smíchu jsem málem brečela. Nedokázala jsem se radovat. Seděla jsem tam, ruku v ruce, poslouchala, jak se mu líbí moje oči, vlasy, já. A necítila nic. Veděla jsem, že bych měla. Ale jako by ve mně už dávno něco umřelo. Nedokážu prožívat radost, je tu jenom neustálý strach a smutek. Z čeho? Těžko říct. Ale žere mě to zaživa. Potřebuju pomoct.
Když jsem pak ležela v jeho posteli, vedle něj, na něm, pod ním, a koukala mu do očí, něco jsem cítila. Ale tak strašně moc mi to připomínalo J. Tehdy jsme leželi stejně tak, a kde jsme teď? Nechci, aby to dopadlo stejně, zničilo mě to. A ještě jedno rozbití mého srdce na milion kousíčků si nemůžu dovolit. Na druhou stranu vím, že pokud se to už nikdy nebude opakovat - přesně jako s J. - zničí mě to stejně. Co teď? Co je vlastně to, co potřebuju? Co je to, co chci?
Asi je to čas.
Čas na to, rozmyslet si, jak moc hluboko ho chci pustit. Co všechno jsem ochotná ztratit a na oplátku najít. A kdo ví, třeba už nikdy nenapíše. Třeba jsem to úplně zvorala.
Ostatně, jako vždycky.
Tak i tak, nevěřím tomu, že se to stalo. Jestli jsem přeci jen v posledních měsících něco cítila - kromě situací s J. - bylo to právě včera. Je to dobře nebo špatně?
To nejspíš zjistím až časem.

hurt, quotes, and sad image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | 16. října 2017 v 17:08 | Reagovat

Je to docela zvláštní, ale ráda bych ti nějak pomohla.
Víš, člověk má občas strach udělat něco, jen proto že se mu to dříve nepovedlo.
Taky jsem se bála vztahu, kvůli tomu minulému a nakonec? Přišla jsem o něj a ve finále to bolelo ještě více než ta první ztráta. Bála jsem se a vlastně zbytečně, protože to bylo vlastně úplně jiné než to první a přesto tak podobné, že jsem měla strach.
Teď zpětně vím, a ty chyby si uvědomuji, že jsem se neměla čeho bát a jen vlastní hloupostí ztratila něco, co mi za to opravdu stálo..
Prostě, pokud si nejsi jistá úplně, ale nechceš do toho dávat naděje, jen kvůli tomu, že J. zklamal. Jdi do toho! Ať už to ono bude cokoli, ať to ve finále dopadne jakkoli. Neboj se toho jen kvůli tomu, že s J. to dopadlo špatně.
Tohle je někdo jiný, je to v jiné době a všude kolem jsou jiné věci.
Takže se nedívej na to, co bylo s J. co bylo špatně nebo proč to tak bylo, a že to a to bylo jinak a hezčí.
Tohle je teď a stojí to za to.

2 Hipís Hipís | 17. října 2017 v 1:14 | Reagovat

Ha ha, jako bys mi mluvila z duše. Ruku v ruce, posloucháš všechny ty hezký věci, máš všechno, co jsi chtěla a ono to není dost.

My lidi totiž nikdy nemáme dost. A chceme to, co nemůžeme mít. Myslíš si, že si další heartbreak nemůžeš dovolit, ale ten druhej je snadnější, než byl ten první. Sice jsi na dně pod dnem, je ti ještě hůř, než ti bylo poprvý, ale je to rychlejší. Rychlejc si uvědomíš, že čím dýl se budeš trápit, tím víc času ztratíš. Já vždycky říkám, že do toho lidi mají jít po hlavě. Je to jako volnej pád nebo tak něco, v podstatě riskuješ svůj život, ale to je to, díky čemu se pak cejtíš bejt naživu. Když to nevyjde, natlučeš si čumák, ale budeš o jeden heartbreak moudřejší. A nebo to jednoduše odezní a ty si uvědomíš, že ta láska byla mnohem menší, než sis kdysi myslela, když jsi ji nemohla mít.

3 sarushef sarushef | Web | 17. října 2017 v 19:52 | Reagovat

[2]:  přesně.

4 Andey Andey | Web | 17. října 2017 v 20:34 | Reagovat

Měla bys tomu dát čas Uvidíš, jestli se ozva, tak bys tomu měla dát šanci, a pokud s neozve, tak si dej pauzu, nebo si ji dej tak i tak. Zaměř se jenom na sebe. Zkus něco, co jsi vždycky chtěla zkusit. Změň styl. Možná že ti to pomůže přijít na jiné myšlenky.

5 Jana Jana | Web | 18. října 2017 v 10:58 | Reagovat

Nevěřila si tomu, a přesto se to stalo - to je znamení. Dejte si čas, však nikam spěchat nemusíte. Každopádně je nesmysl držet si pocity na uzdě kvůli ex. Dělej to, co dělat chceš. :-)

6 Anička Anička | Web | 18. října 2017 v 15:42 | Reagovat

Já bych se J tolik nezaobírala. Dělala jsem to s mým ex taky a není to nic platné. Teď mám ten nejhezčí vztah a na mého ex si vzpomenu jen občas. My lidé prostě nikdy nemáme dost ničeho. Je to normální stav.

http://thewaybya.blogspot.cz/

7 Elis Elis | Web | 19. října 2017 v 17:18 | Reagovat

Tedy, takový procítěný článek jsem dlouho nečetla.
Každopádně bych tomu zkusila dát čas, a nechala to trošku osudu :)
Držím palce, ať je vše takové, jaké ty chceš :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama