Listopad 2017

Dopisy na konec světa | 15

26. listopadu 2017 v 19:10 | nika |  Dopisy
Milý J.,

je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo.
Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády.
Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty.
Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, lidi, smutek a myšlenky zvládnu, ale nešlo to. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, že si všimneš. Víš co? Dlouho si nikdo nevšimnul. Když přišla kamarádka, poslala jsem jí pro tebe. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo ví, kdo chápe. Anebo jsem si aspoň myslela, že chápeš. Objala jsem tě, brečela jsem ti do trička a tys mi to objetí ani pořádně nevrátil. A pak jsi odešel. Nechals mě tam, když jsem tě potřebovala tolik, jako nikdy předtím. Prostě jsi odešel. A nebylo to poprvé.
Myslím, že sis to pak uvědomil, pomáhal jsi mi, ptal ses, jestli to zvládám a nechtěl jsi odjet, když jsem byla v tomhle stavu. Ale když jsi byl s kamarády, tahle tvoje část úplně zmizela. Choval ses hrozně a mě strašně bolelo pomyšlení, že ty jsi zároveň ten, který o mně ví všechno. A hlavně ten jediný, který mi kdy alespoň trochu dokázal pomoct.
Uvědomila jsem si, že všichni máme několik částí. A většina těch našich si vůbec nerozumí. Ale pořád je tu ta jedna moje část, která potřebuje tu jednu tvojí.
Když jsi mi pak napsal, že sis to užil, cítila jsem neskutečný vztek. Že se vůbec opovažuješ mi tohle napsat, když víš, jak špatný to bylo pro mě. Žes vůbec napsal. Už jsem ti nikdy nechtěla odpovědět. Nikdy jsem tě už nechtěla ani vidět.
A zároveň tě i přes to všechno pořád potřebuju.

rupi kaur, poem, and poetry image


PHOTOS | Italy

21. listopadu 2017 v 19:44 | nika |  Photos
Poslední dobou je všeho tak nějak strašně moc, snažím se psát, ale nejde mi to. Nedokážu si uspořádat myšlenky a jednoduše nejsem spokojená s tím, co píšu, takže co se týče aktivity, můj blog vcelku pláče. Když už ne žádná moudra či dopisy, alespoň vám ukážu pár fotek z Itálie, kde jsem byla nedávno na zájezdu se školou.

Verona



understanding

13. listopadu 2017 v 21:52 | nika
A tak jsem tam seděla. Nezaujatě pozorovala dřevěné koleje, plastovou kuchyňku, silnice a domečky natisknuté na koberečku. Měla jsem strach, v hlavě zmatek, jako několik posledních měsíců. Ruce se mi třásly a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Byla to dětská psychiatrie. A zároveň jakási naděje na lepší zítřky.
Vyšel kluk, zahalen v černé od hlavy až k patě, poprosil o vodu a já si všimla, že má nalakované černou barvou dokonce i nehty. Kdybychom byli na jiném místě, řekla bych, že zvláštního na něm toho bylo víc. Ale víte co? Mně to ani tak zvláštní nepřišlo. Každý máme své důvody. Jestli je zvláštní on, stejně tak i já. Zněl sebejistě. Záviděla jsem mu to, neboť poprosit o vodu pro mě bylo něco nepředstavitelného, nejspíš bych to vůbec nedokázala. Posadil se na gauč na druhé straně místnosti. Občas se na mě podíval. A já pochopila, že není co závidět. Byli jsme si víc než podobní. Aby taky ne - potkali jsme se na psychiatrii. V těch pohledech bylo jakési porozumění, byla tam přesně ta bolest, kterou jsem cítila já, ten zmatek, ta zoufalá snaha věci zlepšit a zároveň chuť už dál nepokračovat. Oba jsme tam odevzdaně seděli, utopeni v lítosti vlastní i lítosti vůči tomu druhému. Tak moc jsem mu chtěla pomoct. Obejmout. Dostat ho z toho pekla v jeho hlavě.
Říct mu, že chápu.
Když jsem se o chvíli později na ten jistý gauč sesunula já, s receptem na antidepresiva a anxiolytika, vzpomněla jsem si na něj. Ocitla jsme se v té samé situaci, na tom samém místě, jen o chvilku později. Ale já už neměla nikoho, jehož směrem bych se mohla podívat a cítit, že v tom přeci jen nejsem sama. Byl pryč.
A ačkoliv se už nikdy neuvidíme, moc si přeju, aby mu bylo líp.
Aby nám oběma bylo líp.

flowers, brave, and quotes image

Zběsilé básnění | 08

6. listopadu 2017 v 16:57 | nika |  Other
Sedím v koutě a pozoruju,
jak se díváš na ni,
přesně tak, jako ses tehdy díval na mě.

Moc dobře víš, jak mě to bolí,
ale stejně nepřestáváš,
ty rány se totiž jen tak nezahojí.

Nechals mě tam,
když jsem tolik potřebovala mluvit,
a já se sama sebe ptám
proč jsem tě už dávno nenechala odejít?

Přála bych si vrátit čas,
ten tvůj zájem cítit zas,
nechci se dál jen němě míjet,
a do tvých očí se bezmocně vpíjet.


- - - - - - - - - - -

To jsem tak měla oslavu narozenin, strávenou pláčem v koupelně. Milý J., brzy můžeš očekávat další dopis na konec světa.