Dopisy na konec světa | 15

26. listopadu 2017 v 19:10 | nika |  Dopisy
Milý J.,

je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo.
Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády.
Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty.
Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, lidi, smutek a myšlenky zvládnu, ale nešlo to. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, že si všimneš. Víš co? Dlouho si nikdo nevšimnul. Když přišla kamarádka, poslala jsem jí pro tebe. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo ví, kdo chápe. Anebo jsem si aspoň myslela, že chápeš. Objala jsem tě, brečela jsem ti do trička a tys mi to objetí ani pořádně nevrátil. A pak jsi odešel. Nechals mě tam, když jsem tě potřebovala tolik, jako nikdy předtím. Prostě jsi odešel. A nebylo to poprvé.
Myslím, že sis to pak uvědomil, pomáhal jsi mi, ptal ses, jestli to zvládám a nechtěl jsi odjet, když jsem byla v tomhle stavu. Ale když jsi byl s kamarády, tahle tvoje část úplně zmizela. Choval ses hrozně a mě strašně bolelo pomyšlení, že ty jsi zároveň ten, který o mně ví všechno. A hlavně ten jediný, který mi kdy alespoň trochu dokázal pomoct.
Uvědomila jsem si, že všichni máme několik částí. A většina těch našich si vůbec nerozumí. Ale pořád je tu ta jedna moje část, která potřebuje tu jednu tvojí.
Když jsi mi pak napsal, že sis to užil, cítila jsem neskutečný vztek. Že se vůbec opovažuješ mi tohle napsat, když víš, jak špatný to bylo pro mě. Žes vůbec napsal. Už jsem ti nikdy nechtěla odpovědět. Nikdy jsem tě už nechtěla ani vidět.
A zároveň tě i přes to všechno pořád potřebuju.

rupi kaur, poem, and poetry image

 


Komentáře

1 K. K. | 28. listopadu 2017 v 6:23 | Reagovat

Když jsem to četla, úplně jsem z toho cítila tu bolest, zklamání z jeho chování.
Jak to mohla ta kamarádka udělat, když věděla..
A on je neskutečný bastard, jak se mohl zachovat takto jen kvůli tomu, že tam byli kamarádi?
Pořád mi přijde, že je rozpolcený, že sám pořádně neví co chce..
Ale těžko mohu takto soudit, jsou to jen ne pocity z toho všeho.

2 Simix Simix | Web | 1. prosince 2017 v 20:07 | Reagovat

~Čaué~
Takový to, když se kvůli někomu trápíš a nejraději by jsi ho poslala někam, ale zároveň bez něj nemůžeš být a potřebuješ ho. A proto se dá chápat něco, co je trošičku zvláštní, zavolat si na uklidnění pro někoho, kvůli komu víceméně brečíš.
Buď tě má rád, ale neví, jak se zachovat a nebo to dělá jen tak ...
nevím. Každopádně hodně štěstí.

3 Romi Romi | Web | 2. prosince 2017 v 13:08 | Reagovat

trápení je strasný chapu ze ho potrebujes ale i tak bych zacala neco s tím dělat :(

4 Anička Anička | Web | 3. prosince 2017 v 11:12 | Reagovat

Úplně cítím tu bolest a bezmoc z toho, jak si to napsala. Nikdy jsem nepochopila, jak se kluci mohou chovat jinak před kamarády a jinak před námi holkami samotnými. Muselo být strašně ponižující brečet mu do trička, když pak jen tak odešel.

www.thewaybya.blogspot.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama