Prosinec 2017

rok dvatisícesedmnáct

31. prosince 2017 v 16:37 | nika |  Other
Inu, je to tak. Konec dalšího roku je tady. Pravděpodobně byste teď čekali něco ve smyslu "ah, nedokážu uvěřit tomu, že rok dvatisícesedmnáct utekl tak rychle, byl naprosto skvělý a doufám, že ten další bude alespoň tak dobrý, či snad ještě lepší." Faktem je, že jediná pravda je to zoufalé doufání, že ta osmička přinese konečně trochu štěstí. Neuteklo to rychle, byl to rok plný zklamání, ztrát, běhání po psycholozích a psychiatrech, prášků. Jedna z mála věcí, za kterou jsem opravdu ráda, je konec roku. Věci jsou téměř v pořádku. A věřím, že příští rok budou už úplně.

2016, new year, and 2017 image

PHOTOS | Prague

28. prosince 2017 v 14:17 | nika |  Photos
Vánoční svátky si užívám naplno. S rodinou, kamarády, sama. A mimo jiné po nekonečně dlouhé době i s foťákem, který jsem vytáhla na vánoční procházku Prahou. Moc Vánočního na fotkách tedy není, za to ten západ Slunce ale stojí za to!



Dopisy na konec světa | 16

23. prosince 2017 v 19:20 | nika |  Thoughts
Milý J.,
asi před měsícem jsi mi jen tak napsal, že se přijdeš podívat na naší Vánoční akademii. Rok co rok se na tohle představení chodí dívat bývalí maturanti, takže jsem tušila, že se tam objevíš. Ale neobjevil ses jenom ty. Byli tam skoro všichni, se kterými jsem si dřív rozuměla, chodila kalit a byla jsem šťastná, víš? Viděla jsem všechno, co jsem s nimi zkazila. Jenom jsem prošla a ani jsme se nepozdravili. Jediný z nich, který mě pozdravil, jsi byl ty. Usmála jsem se na tebe. Snažila se vypadat v pohodě, ale vím, že to byl ten nejsmutnější úsměv, který jsi kdy viděl. Během akademie jsem na tebe myslela. Jestli opravdu necítím něco víc, protože na tebe myslím pořád, chci bejt u tebe a chci bejt s tebou. Ale to nemůžu. A tak si nalhávám, že nic víc necítím, že je to jen o tom, jak jsi mi tehdy pomohl v tom nejhorším. Pomáháš do teď. A stejně tak i ubližuješ.
Stál jsi pak před divadlem, s klukem, kterého jsi tehdy nesnášel. A bral sis od něj cigaretu, kterou jsi tehdy nesnášel. Mrzelo mě to. Nechci, abys tohle dělal, aby sis tím ničil život. Šla jsem za tebou a chvíli jsme si povídali. Zvoral jsi zkoušku, měl jsi v sobě půlku vodky (ve dvanáct třicet odpoledne) a v ruce držel cigaretu. Kam se podělo to tvoje staré já? Bylo to loni na Vánoce, cos mi řekl, že bys cigaretu nikdy do pusy nedal. Zeptal ses, jak se mám. Cítila jsem ten zájem, víš, zase jsi byl jedinej, kterýho to snad vážně zajímalo. Jenomže potom přišla tvoje kamarádka, objal jsi jí a odešel za ní. Já už byla jenom vzduch. Nikdy jsi nechtěl, aby tě se mnou někdo viděl. "Měj se krásně", řekl jsi a odešel. Bolelo to. Protože víš, že já se krásně ještě dlouho mít nebudu. A taky moc dobře víš, že tě potřebuju. Ale ty vždycky odejdeš. A já tě nikdy nechci nechat odejít.
Zase jsem tě chtěla ze života vymazat. Ale jako vždycky jsem to nedokázala. A tak jsem ti napsala.

Přála bych si, abych to neudělala. Ale aspoň jsem se dozvěděla pravdu.
nika

aesthetic, nothing, and you image

Jinak všem krásné Vánoce! Pořádně si je užijte a hlavně s úsměvem!

Lepší zítřky

10. prosince 2017 v 20:51 | nika |  Diary
Nu, upřímně do psaní vůbec nemám chuť, ani snad nemám o čem psát, jen se nedokážu dívat na to, jak poslední článek den ode dne stárne a nic nového nepřichází.
Věci se dávají do pohybu, začíná být trochu líp, ačkoliv to stále není žádná sláva. Většinu času spím, ale začala jsem trochu i číst, mám nepatrnou chuť se bavit s lidmi, docela se směju a moje myšlenky nabraly malinko pozitivního směru (tedy spíš ubraly na tom negativním). Jsou věci, na které se těším. A těšit se na něco - věřte nebo ne, to jsem dlouho nezažila. Je zvláštní se zase vracet do toho světa pocitů, kde existuje i něco jiného, než smutek. Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Na antidepresiva jsem kývla téměř hned, bez rozmyslu. Napadá mě, že jsem si možná dokázala pomoct sama. Ale asi ne. Pamatuju si ten svět bez radosti, svět falešných úsměvů, kde všechno bylo pouze černé, kde nebylo pro co žít. Z toho si nikdo pomoct nedokáže. Asi to bylo potřeba, ale představa několika měsíců, ba let, možná celého života, kde si každé ráno budu do pusy strkat tu pilulku a doufat, že konečně bude líp, že zas budu cítit, je vyčerpávající. Ale žít s těma démonama v hlavě je mnohem vyčerpávající. Pak už to ani nejste vy. A lidem to nedokážete vysvětlit. Ani nemůžete, protože pokud si tím člověk neprojde, nepochopí.
Čím dál víc přemýšlím nad tím, kolik toho dlužím J. Nebýt něho, možná už tu ani nebudu, budu-li přehánět. Anebo to možná ani přehánění není. Těžko říct. Kdyby mi neřekl, že je něco špatně, možná si to ani nikdy neuvědomím.
Začala jsem na lidi koukat jinak. Na jejich rozhodnutí, chyby, chování. Protože už vím, jak moc vás to něco ve vaší hlavě dokáže ovlivnit, aniž byste si to uvědomovali. Zkusme se pochopit. Přemýšlet nad tím, proč se někdo chová tak, jak se chová. Má to svůj důvod.

Všichni máme svoje důvody.

quotes, depression, and sad image