Leden 2018

PHOTOS | reflections

26. ledna 2018 v 13:19 | nika |  Photos
To jsem tak nedávno měla chuť vzít foťák, přepnout ho do černobílé a prostě jít fotit ty kaluže, který se vytvořily na chodnících. Fascinuje mě to. Zaostřovat na tu vodu a vnímat, jak se to každou chvilkou mění. Jednou vidíš tohle a podruhý něco jinýho. Zase je to o úhlu pohledu. Vždycky je to ten úhel pohledu.



kamarádíčkování

17. ledna 2018 v 18:07 | nika
Nu, a tak jsem se rozhodla, že si dneska povíme, jak se romantická představa mýho poprvé se svíčkama a voňavým povlečením rozplynula v zatuchlym smradu strahovskejch kolejí. To takhle byla sobota, tři králové. Už od rána jsem nadávala na ty dětičky, který chodily po našem vidlákově a hrály na trubku tu šílenou písničku. Zkrátka takový optimistický den, že. Po cestě na Strahov jsem je potkala ještě tak třikrát, ale to asi neni důležitý. Vždycky chodím na čas. Většinou ještě dřív. Ale víte co? Já měla bejt v 6 v Dejvicích. A v 6 jsem teprve lezla na kraji Prahy z našeho vidlobusu. Byla jsem nervózní, protože fakt nejsem zvyklá chodit pozdě. Ještě, když jsem věděla, že na sebe nemáme moc času. Nicméně tak o víc než půl hodiny později jsem vystoupila na Dejvický a zase se lekla, jak je moravák vysokej. Jo, ten moravák. Pamatujete si, jak jsem se nad ním rozplývala, když jsme přiletěli z Madeiry? Čtu ten článek, vzpomínám na moje tehdejší okouzlení, na moje tajný přání, aby ty večery na tom nádherným ostrově neskončily jen rozloučením. Aby to prostě vůbec neskončilo, hrozně jsem chtěla pokračování v Praze. A ono přišlo. To bylo v říjnu. Byla jsem hrozně zmatená, protože to, co jsem cítila na Madeiře, v Praze nějak nebylo. I tak jsem si ho ale přála vidět znova. A bylo mi jasný, že nic jinýho, než sex, společnýho mít nebudem. Když jsem tam jela, byla jsem rozhodnutá, že to nedovolím. Ale ono se to prostě stalo. Ty hnusný vybydlený koleje, pokoj dva krát tři metry, postel tvrdá tak, že jsem si málem zlomila zadek, když jsem si na ní sedla, vzduch jako nevyvětranej dva roky, ačkoliv se tam větrá skoro furt. O záchodech radši vůbec nemluvím. A tam jsem tomu moravákovi dala úplně všechno. Nelituju toho. Ale jsem naštvaná. Byl to hezkej večer, líbil se mi ten pocit, bejt celá jeho. Bejt v něčí náruči a cejtit to bezpečí. Jeho tlukoucí srdce. Zrychlenej tep. Šťastnej výraz. Ale nebylo tam to něco. Co by z tý chvíle udělalo nezapomenutelnou. Co by mě konečně udělalo šťastnou.
Neni to člověk, kterej by mi měl co dát. A já nemám co dát jemu. Jsme každej jinde, máme jiný priority, pohledy. Vždyť my se vlastně ani neznáme, neznám jeho oblíbenou hudbu, film, jídlo. Jeho kamarády, rodiče, v podstatě ani zájmy. Ani si nejsem jistá, jestli je chci znát. Potřebuju někoho, kdo má v sobě víc, s kym bych si mohla celou noc povídat a furt by to mělo smysl. To moravák prostě není. A mrzí mě to. Mrzí mě, že se vidíme jen jako těla, který občas můžou bejt spolu. A možná už ani nikdy nebudou. Věděla jsem celou dobu, že nic víc to nebude. Ale i tak jsem do toho šla.
Proč?
Asi jsem si jen potřebovala dokázat, že na to mám. Byl pro mě takovej ideál, nedosažitelnej cíl. Snad jsem chtěla ukázat i lidem kolem, že to taky umim, bejt pro někoho dobrá, chtěla jsem, aby mi záviděli. A taky jsem hrozně chtěla zažít ten pocit, mít ho vedle sebe a tulit se k němu. Ale asi mi došlo, že tohle není podstatný. Musíte si mít co říct. Musíte si mít co dát. Ne jen to tělo.
Asi na to kamarádíčkování s výhodama prostě nikdy nebudu. Mělo by v tom bejt něco víc.

friends with benefits, friends, and life image

Knižní objevy za rok 2017

12. ledna 2018 v 19:55 | nika |  Other
Někteří z vás si možná pamatují, že obdobný článek už párkrát vyšel na mém předchozím blogu. A protože knížky jsou stále podstatnou součástí mého života, rozhodla jsem se tenhle formát neopustit a vydat ho i letos. V roce sedmnáct jsem tolik nečetla, abych se přiznala, na podzim jsem neměla chuť už vůbec. Ale v prosinci jsem se zase pořádně rozečetla a teď si jedu jednu knihu za druhou. Tak se pojďme podívat na ty, které jsem loni přečetla a oslovily mě.

> Dopisy na konec světa - Ava Dellaira - na začátku ledna jsem si tak přišla do školy a na lavici mi leží jakýsi zabalený dárek. Když jsem ho otevřela, byla tam právě tahle knížka a u ní vzkaz od kamarádky, že jí četla a myslí si, že by se mi mohla líbit. Zpočátku mi vadilo, že je to formou dopisů. Ale nakonec mě začala vážně bavit a můžu jí jedině doporučit, pokud chcete něco trochu na oddech.

> 1984 - George Orwell - tohle už je poněkud náročnější četba a myslím, že ten titul každému něco říká. Trvalo mi trochu déle, než jsem jí přečetla, protože je vážně nutnost během ní přemýšlet. Konec mě hodně překvapil a šokoval. Je to jedna z knížek, které by si člověk opravdu měl přečíst.

> Zločin a trest - F. M. Dostojevskij - tuhle knihu mi kamarád doporučil, když viděl, že čtu Orwella. Přečíst Zločin a trest mi upřímě trvalo ještě déle, ale opět to stálo za to. Ačkoliv je to (pro mě) složitě napsané, je to napsané skvěle - všechny ty charakteristiky postav, jejich pocity, psychologie. Stejně tak, jako u předchozího titulu, mě překvapil konec. A trochu mě mrzel, protože ta dívka by si zasloužila něco mnohem lepšího.

> Ten, který si všímal - Andy Andrews - a zase trochu té mojí oblíbené psychologie. Nebojte se, není to nic složitého a člověk si při tom uvědomí spoustu věcí. Je to ve formě příběhů, kde každý řeší nějaký problém - v rodině, v práci, sám v sobě - načež se objeví stařec, promluví dotyčnému do duše, ukáže mu jinou perspektivu. Určitě to stojí za to, podívat se do té knížky a na život tou jinou perspektivou.

> Milk and honey - Rupi Kaur - ach ano, já taky. Rozhodně žádné překvapení, avšak já si jí běžela koupit (v angličtině! podotýkám, překlad mi nepřijde úplně atraktivní) hned, jakmile jsem viděla pár básní. Narozdíl od roku 16 jsem v té sedmnácte tolik poezie nečetla, ale díky téhle knížce se k ní zase vrátila. Hrozně mě baví ty kraťoučké výkřiky do prázdna, kdy si uvědomíte, jak šíleně pravdivý to vlastně je. A že v tom nejste sami. (koupila jsem si rovnou The sun and her flowers, ale v té jsem se zase tolik nenašla.)


poetry, quotes, and rupi kaur image

A jaké jsou vaše knižní objevy? Sem s nimi!

Výkřiky do prázdna

7. ledna 2018 v 19:14 | nika |  Thoughts
Inu, nový rok začal vskutku zajímavě. Stalo se toho spoustu, ale o tom snad někdy jindy. A možná nikdy. Možná si tohle poprvé chci nechat jen pro sebe. O co se ale chci podělit, jsou takové moje výkřiky do prázdna. Psané o hodině fyziky, v autobuse po cestě domů, během osamocených tmavých večerů. Asi ne každý se v tomhle stylu najde. Ale já se našla. Rýmy mi nejdou.


Všichni jsme nakonec sami
a to je možná to,
co nás spojuje

- - - - - -

Je to zvláštní,
jak jsme už jen kolemjdoucí,
když tehdy
jsem ti říkala všechno