Únor 2018

Jen tak být.

12. února 2018 v 11:00 | nika |  Thoughts
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme, zkoušíme, nacházíme a ztrácíme? Není důležitý si vybrat. Ale být tím, kým zrovna chceme. Ať už je to někde v klubu mezi desítkami lidi nebo doma v posteli. Pořád jsme to my a jsme jedinečný. Nemusíme si vybírat. Prostě jen být. O tom to je.

Tak buďte. Kým chcete. Třeba pokaždý jiný.


Dopisy na konec světa | 17

2. února 2018 v 19:49 | nika |  Thoughts
J.,
nějak nevím, jak to napsat. Byl maturitní ples a následně after. Nic jsem nečekala, jenom jsem si s tebou chtěla zatancovat. A potřebovala jsem vědět, že tam budeš, kdyby se cokoliv dělo. Kdybych to prostě psychicky nezvládala. Byl jsi tam, ale ve skutečnosti jsem měla pocit, jako bys nebyl. Nejdřív jsme dělali, že se nevidíme. I já to tak chtěla. Myslela jsem, že mi to tolik neublíží, když se nedostanu do tvojí blízkosti. Pak jsme se pozdravili. Bavila jsem se se spoustu lidí a byla tak nějak spokojená. Ale stejně jsem tě podvědomě v tom davu hledala. A vzpomínala na to, jak to bylo loni. Tos na mě totiž koukal přesně tak, jako teď koukáš na moje kamarádky. V jednu chvíli jsem ke mně přišel, objal mě a řekl, že mi to sluší. Chvíli jsme tam stáli spolu, dokud se neobjevila další tvoje kamarádka, pohladils jí, přímo přede mnou, a odešel. Jako vždycky. Na after jsme se potkávali neustále. Stál jsi ve frontě a my tě poprosily, abys nám koupil zelenou. Vlastně jsi tu frontu vystál jenom kvůli nám, protože sám sis nic nekupoval. Říkala jsem si, že je to vlastně zase v pořádku, že ses na mě nevykašlal. Ale nezatancovali jsme si. Místo toho jsem tam stála s kamarády a koukala na tebe, jak se tam svíjíš každou chvíli s nějakou jinou holkou. Snažila se to ignorovat, zaplnit to prázdný místo jinejma lidma. Kamarádama, který neodešli, narozdíl od tebe. Užila jsem si to. Ale byly chvíle, kdy jsem se zavírala na záchodech a snažila se přesvědčit sama sebe, že mi na tom nezáleží. Ono asi vždycky záležet bude. A proto je lepší, když se nevídáme. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Někdy mám pocit, že to děláš schválně.
Celkově je mi líp, už nemám potřebu ti obden psát v zoufalém domnění, že mi dokážeš pomoct. Ale i teď jsou dny, kdy tě potřebuju. Jako třeba dneska v noci na after. Ale tys tam pro mě nebyl. Už je to dlouho, cos tu pro mě byl naposledy. Nejspíš bych se s tím měla smířit a posunout se. Ale pak si vzpomenu na tu dobu, kdy mi bylo vážně špatně a dojde mi, že kdybys mi tehdy nepomohl, třeba už tu nebudu. A to je hrozně silná myšlenka, vzpomínka. To se nedá jen tak přejít a zapomenout.
Víš, chtěla bych ti poděkovat. Vždycky ti děkuju. Vlastně za to, že mi neustále ubližuješ. Nejsem blbá?



Tentokrát ti děkovat nebudu. Teď už ne,
nika
quotes, goodbye, and sad image