Květen 2018

Dopisy na konec světa | 03

28. května 2018 v 19:35 | nika |  Dopisy
F.,

loučili jsme se na madeirském letišti. Nejspíš už tehdy mi mělo dojít, že to, co jsem chtěla, je špatně. Že mi nemáš co dát a nikam to nepovede. I tak jsem ti ale v tom pevným objetí pošeptala, jestli se sejdeme v Praze. A tys řekl "určitě". Dal jsi mi naději. Naději na pokračování toho, co mělo zůstat na tom portugalském ostrově.
O několik dní později jsem šla ven s tvým bratrem. Chtěla jsem si popovídat o letadlech (je pilot) a asi nejvíc ze všeho jsem se chtěla dozvědět něco o tobě. A hlavně se k tobě zase dostat. Nakonec jsem ti napsala. Měla jsem pocit, že tě dostanu jen tím stylem, který jsem praktikovala tehdy s J. Pošli nudes a bude z nás šťastný pár. Nedošlo mi, že když půjdu touhle cestou, ty jí půjdeš taky. Že nic jinýho než sex po mě chtít nebudeš. Já si nebyla jistá, co od tebe chci. V tu chvíli jsem tě prostě chtěla jen vidět. A tušila jsem, že když nebudu hrát na tuhle strunu, ani se se mnou nesejdeš.
Bylo to samé "nemám čas", "hodně školy", jsem na víkend na Moravě". Ale nakonec jsme se sešli. A jeli na Strahov, na první schůzce, zavedl sis mě přímo tam, kde bydlíš. Nevěřila jsem tomu, že by ti šlo vážně jen o tohle - a víš, co je nejhorší? Že já tomu nevěřím do teď. Ačkoliv jsi mi to několikrát potvrdil.
Šli jsme si sednout do hospody, která je v areálu těch vašich kolejí. Dala jsem si kofolu, asi protože jsem tušila, že alkohol by nebyl zrovna dobrým nápadem. A pak se staly věci, které jsem si tak dlouho přála a přitom jsem v tu chvíli měla dojem, že ai neexistuju.
Chci ti to ale napsat až v dalším dopise, chci ti zrovna tohle říct podrobně a hlavně chci konečně pochopit, co se ve mně v ten den dělo.

love, quotes, and sad image

TT - Začátek a konec

22. května 2018 v 15:17 | nika |  Thoughts
Všechno má svůj začátek a konec. Každý vztah, každá činnost, každý život. Věci nemůžou končit bez začátku a začínat bez konce. Občas musíme nechat lidi jít, abychom potkali nějaké jiné. Musíme ukončit některé vztahy, abychom mohli začít další. Dát pryč oblečení a udělat tak prostor novému. Jinak bychom se v tom všem utopili. V těch věcech i lidech. Bez konců prostě nejde začít od začátku.
Ačkoliv jsou konce smutné, jsou nutné a nevyhnutelné. Všechno jednou končí. Každá kniha, film, studium, přátelství, nakonec i ten život. Někdy musíme něčemu dát konec, abychom uvolnili místo pro něco nového. Pro začátek. Život je takových začátku a konců plný. Však i každý jediný den jednou začne a pak skončí. Je to koloběh, život. Když něco skončí, už se to nevrátí. Je to nadobro pryč. Ale díky tomu může začít něco jiného - třeba lepšího.
Neměli bychom se konců bát. Protože pak přijdou zase začátky a ty jsou mnohdy nejkrásnější.


Žádné místo a spousta úžasných lidí

15. května 2018 v 16:38 | nika |  Diary
Někteří si možná pamatujete můj starý blog. A někteří si možná pamatuje dokonce i to, že kouzlím. Proto ten divný název, kopíruju myšlenku ze starého blogu, ups. Nebo se alespoň už pár let snažím, haha. Tenhle víkend byl další festival/soutěž. Naše tehdejší magic skupina se rozpadla, zůstaly jsme jen s kamarádkou, a proto jsme letos nesoutěžily. A víte co? Užily jsme si to nejvíc na světě!
Bála jsem se tam jet, protože jsem věděla, že už to nebude takový, jaký bylo. Jsem minimálně o dva roky starší, než na poslední soutěži. Lidi se změnili. Já se změnila. Měla jsem strach, že už si mě nebudou pamatovat, že se nebudu mtí s kým bavit. Ale všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem tam přijela. Zaprvé miluju to město, Uherské Hradiště, kde se každý druhý rok konají právě ty nejlepší soutěže. A za druhé se vlastně nic nezměnilo. Mí kouzelní přátelé jsou stále tak skvělý, jako byli dříve. Stále si mě pamatují. Jako by žádné dva roky mezi naším setkáním ani nebyly. A to je přesně to, co na nich nejvíc cením. Nerozlišují, kolik vám je let, odkud pocházíte, co umíte nebo neumíte. Prostě vás berou takový, jaký jste, a to je nejvíc, co můžete dostat.
Mimo jiné jsem poznala i pár rozených hradišťáků. A dva dny po sobě zakalila až do rána. S angínou. A antibiotiky. No nejsem skvělá? Hah. Víte, jakou já mám slabost pro moraváky. Moje nynější dopisy na konec světa jsou právě jednomu adresované. A to bych nebyla já, abych se taky do dalšího nezaláskovala, že. Nebyl to kouzelník. Prostě tam přišel a jen se nechal očarovávat. Bavili jsme se vlastně celou dobu a mně postupem času došlo, že se něčím hrozně podobá F. Ty oči, obočí, chování, Morava. Upřímně, dlouho se mi tohle nestalo - motýlci v břiše. Možná ani s F. ne. Nakonec se mezi námi nic nestalo a pravděpodobně je to tak dobře. Už tak se mi nechtělo odjíždět. Ještě kdybych tam nechávala mnohem větší kousek svého srdce, to už bych asi nezvládla.
Příjezdy do Prahy jsou pokaždé smutné. A vždycky si uvědomím, co je největší spouštěč těch mých depresí a úzkostí - Praha. Všechna ta auta, vepředu, vzadu, tramvaj, autobus, lidi, přechody. Nestíhám to zpracovávat. Jsem tím každodenním ježděním do velkoměsta úplně přesycená, neumím to filtrovat a vůbec mi to nědělá dobře. Mimo jiné se tu lidi chovají jinak. Nestalo se mi, že bych narazila na někoho z Moravy, kdo by mě odsuzoval za to, že jsem od Prahy. Zato typická pražská vlastnost je neustále někoho odsuzovat, za všechno, hodnotit, nenávidět a závidět. V Hradišti jsem potkala holku, která vypadala jako taková ta typická pražská bitch. Už jsem si v hlavě přesně vytvořila scénář, co si asi o nás může myslet. Ale víte co? Ona taková vůbec nebyla. Ještě mi pak psala, jestli jsem si to užila, že to bylo skvělý a že je ráda i za mě, jak jsem si to užila. Nezlobte se na mě, ale tohle se v Praze nepotkává. Nebo absolutně minimálně. Mentalita těch lidí je úplně jiná. Mnohem horší. Prostě se mi tady s tím mým pošramoceným mozkem nežije vůbec dobře.
Praha je nádherná, ty domky, atmosféra, ale lidi dělají hrozně moc, a proto miluju ta skromná moravská městečka mnohem víc, než to naše hlavní. Važte si toho, pokud jste z maloměsta dál od Prahy. Já nic jinýho než ten nekonečnej vyčerpávající ruch ani nepoznala.

quotes, text, and nice image
I přes to, že mám angínu, jezdím každý den do nemocnice na injekci a celé je to nějak podělané, já jsem uvnitř hrozně šťastná. Myslím, že jsem zažila nejkrásnější víkend svého života.

Dopisy na konec světa | 02

8. května 2018 v 15:09 | nika |  Dopisy
Drahý F.,

ze všech konverzací, které jsme na Madeiře vedli, ze všech pohledů a úsměvů, si nejvíc pamatuju chvíli, kdy jsi mě chtěl hodit do bazénu. Vím, že je to maličkost. Ale já v tu chvíli byla šťastná. Vybral sis mě namísto kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Nevím, proč mě to tehdy tak vzalo. Možná proto, že jsem si připadala jako někdo jinej. Jako někdo lepší, kdo flirtuje s klukama, normálně se baví, směje, a má radost. Kdo se nebojí mluvit, kdo nemá neustálou úzkost z toho, že není dost dobrej. S tebou jsem zapomněla na tuhle mojí část, na tu depresivní. A asi i to je ten důvod, proč jsem tě chtěla vídat čím dál víc.
Problém byl ale tvůj bratr, protože ten o mě jevil evidentní zájem. Mezi námi všemi to byl zmatek. Vždycky jsem chtěla sedět vedle tebe, F., chtěla jsem ti být co nejblíž, ale tvůj brácha dělal všechno pro to, aby to místo vedle mě obsadil on. S tím to bylo jiný. Moc jsme si neměli o čem povídat. Nebavilo mě to. Koukala jsem na tebe a doufala, že mě z toho zajetí tvého staršího bratra vysvobodíš. A jednou se to stalo - vznikla naše "kukadlována" (přečtěte to tím ostravským nářečím, jinak to nemá cenu). Koukali jsme si do očí, kdo dřív mrkne, prohrál. V tom pohledu bylo strašně moc nevyřčených slov, silných pocitů a zkrátka úplně všeho, co jsme si nemohli dovolit doopravdy říct. Často vzpomínám na ty tvoje hnědý očí, který se vpíjely do těch mých, tu nekonečnou hloubku. Myslela jsem, že to něco znamená. Když o tom zpětně přemýšlím, tohle byla ta chvíle, kdy jsem si řekla, že nechci, aby ten náš příběh začal i skončil na Madeiře. Chtěla jsem ty hnědý oči vídat i dál. I tady v Praze (nevěřila jsem tomu, že od tohoto roku nastupuješ na pražskou vysokou - byla to neskutečná náhoda - nebo snad osud?). A řekla jsem si, že toho dosáhnu. Od toho večera jsem se zaměřila hlavně na tebe, sedávala jsem jen vedle tebe, bavila se jen s tebou. Ubližovala jsem tím kamarádce i tvému bráchovi.
Ale já cítila nějakou zvláštní potřebu tě mít jen pro sebe a věděla jsem, že ty to tak chceš taky.
beautiful, brown, and color image

Zběsilé básnění | 10

1. května 2018 v 13:44 | nika |  Other
Byl jsi nedosažitelnej cíl
ten poslední, co mi ještě zbyl,
když to vidím teď zpětně
pátrala jsem ve tmě

hledala čeho se chytit
už jsem se nechtěla znova ztratit,
moje přání bylo tě mít blíž
a dozvědět se, o čem sníš

ale ty nechceš být víc než kamarád
jen ty výhody si užívat,
nemáme si o čem povídat
nejspíš se za to budu proklínat

že chci hrát tu tvoji hru,
že sama sobě lžu
o tom, kdo vlastně jsem
v tom falešným objetí tvém