Takový ty neobyčejný lidi

2. prosince 2018 v 10:25 | nika |  Diary
Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat.

...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich snad milion. Možná jsem ho někdy nazývala maturant. A víte, co je skvělý? Že už je to pět let, co maturantem byl. A my se pořád občas scházíme. Na nějaký to kafčo, limonádu nebo svařák. A pořád pro mě má ten člověk obrovkou hodnotu.
Seděl tam. V tý jeho košili, kterou měl, když jsme spolu byli venku poprvé. Vlasy měl na všechny strany. Zastavila jsem se na chodbě a chvíli ho pozorovala, jak tam na mě čeká. Viděla jsem ho už tolikrát, a přesto jsem pokaždý zaregistrovala něco novýho. Něco, co tam předtím nebylo. Všechny ty vzlety a pády a zamilování a začátky a konce. Nikdy jsem nikoho takovýho nepotkala. Kdo by v sobě měl tolik. Tolik pocitů a slov a lásky a zároveň cynismu. Kdo by to uměl tak dokonale hodit na papír i vyslovit. Popsat to všechno. A tak jsem tam tak stála a přemýšlela o všech těch letech, kdy pro mě znamenal tolik. Kdy jsem měla pocit, že jsem strašně zamilovaná, a pak jsem najednou nebyla. Možná tam ale přeci jen něco zůstalo. Taková ta jistota. Že tady vždycky bude. Že se nemusíme vídat a nemusíme si psát, ale kdybych něco potřebovala, prostě tady bude. A takovej ten pocit někde hluboko uvnitř mě, že jsem díky němu někým lepším. Že ten svět vidím tak nějak líp a hezčejc pokaždý, co jen slyším jeho hlas. Když vidim ty červený kalhoty a košili a obrovský ruce a rozcuchaný vlasy a prostě úplně všechno, co k němu patří. Ze všech těch zamračenejch dnů a mýho smutku se stávaj dny prosluněný a radostný. Protože takový ty jeho dny jsou. Prosluněný a radostný a zároveň melancholický a pochmurný. Možná nic z toho nedává smysl. A možná přesně ten chaos je to, co mi tehdy do života dal. Ten chaos a tajemnost. Díky který jsem začala věci chápat a zároveň se v nich ztrácet.

Takový ty neobyčejný lidi, který vám toho strašně moc daj.

wallpaper, quotes, and background image
 


Komentáře

1 DegenWOW DegenWOW | Web | 2. prosince 2018 v 11:06 | Reagovat

Těžko to sepíšu všechno do jednoho komentáře.

Famózní design, nápad tady na blogu, sem eště asi neviděl. Uplně tady koukam s polo-otevřenou pusou a nevěřim, že sem na tvůj blog natrefil. Je to fakt luxusní a nejvíc originální co sem zatim viděl.

Neobyčejný věci v těch zdánlivě obyčejných.

To mě provází snad pořád.

A je to zdrojem nekonečných vidin svého života a světa obecně.

2 Jana Jana | Web | 2. prosince 2018 v 20:27 | Reagovat

Děláš správně...nač něco psát, když není co? Až bude, tak se o tom s námi podělíš :-) Mimo jiné, je hezké, že máš kolem sebe takového člověka, je to v našech životech potřeba. A moc krásně jsi to napsala...:-)

3 DegenWoW DegenWoW | Web | 2. prosince 2018 v 21:10 | Reagovat

[2]: Někdy člověku může přijít, že nemá co říct, ale jenom se trochu nastevře, trochu otevře, a hned z něj začne sršet něco,co ve výsledku je neskutečný množství vnitřních pocitů, které právě vyjádřil. Takže ne vždy je to přesvědčení, že člověk nemá co napsat pravda, mi příde.

4 Anička Anička | Web | 3. prosince 2018 v 10:21 | Reagovat

To nevadí, že nepíšeš. Každý občas potřebuje takovou tu pauzu a klid - od všeho. Držím ti palce s tím letištěm. Z insta vím, jak moc miluješ letadla :D ! Co se týče D., toho si nepamatuju. Každopádně se mi moc líbí, jak si to popsala :) Také jsem takového měla, probudil ve mně chaos a pak? Pak byl na chvilku pryč z mého života. Teď si občas napíšem.

https://thewaybya.webriter.cz/

5 silluety silluety | Web | Sobota v 21:40 | Reagovat

Chápu, že to takhle máš. Já spíš momentálně to mám obráceně - nechci sdílet věci s realitou a v realitě, ale chci to sdílet,.. na blog, protože vím, že mi to kdysi pomohlo.
Doufám, že ti pohovor vyjde😊 pokud ano, nech blogu, jestli ti nic nedává.. ale i kdyby náhodou ne, tak i tak s blogem v týhle situaci skonči. Pokud ti to nic nedává, najdi si něco lepšího😊 nemyslim a ani nechci to myslet nějak zle, snad mi rozumíš :)
A něco mi říká, že vím, kdo je maturant. Že tě znám z těch x let dozadu, ale kdo ví :)

6 Ká | Web | Úterý v 21:19 | Reagovat

Naprosto chápu tvou ne-potřebu, já mám blog "už 2 roky", přijdu tam jednou za půl roku, napíšu, co potřebuju a vrátím se, až potřebuju. Vždycky,  když mám nějakou myšlenku, jen jí sepíšu a jdu si zase po svým v reálném životě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama